MÁ LITERÁRNÍ TVORBA
Příjemný sváteční večer všem zbloudilým čtenářům! :)
Dneska jsem po dlouhé době otevřela složku se svou pradávnou literární tvorbou a začetla se do pár věcí, co jsem napsala. No, nebudu vám lhát, docela jsem se tím pobavila. Nejdřív jsem chtěla složku prostě zavřít a jít dělat něco jiného, ale pak mě napadlo - "a co se o to takhle podělit s ostatními, ať se taky pobaví?" A tak je to tu.
Pravděpodobně toho v průběhu času zveřejním víc, ale jako první vám sem dávám tuto "teen-povídku", která vznikla na základě velmi živého snu, který se mi kdysi zdál. Prosím, mějte na paměti, že "povídku" jsem napsala zhruba ve svých 14 letech, tedy před 9 lety, stižená upírskou mánií. Buďte tedy shovívaví a za případné duševní újmy způsobené četbou se předem omlouvám. :D
Tak tedy, here you are!
1) Láska s příchutí strachu (od Lucie Prokopové)
Byla teplá jarní noc. Vánek si lehce pohrával s lístky stromů a pod nohama tiše šuměla tráva. Procházela se, přemýšlela. Jak těžký byl její život v posledních dobách, jaké strasti ji stravovaly. Procházela se po trávníku, mezi domy, dětské hřiště zelo prázdnotou. Nikde nikdo. Byl chlad, rozhodla se vrátit domů.
Čekala na výtah, když v tom uslyšela ten zvuk, zas a znova. Venku se někdo marně pokoušel nastartovat motorku. Šla se podívat, vyšla ze vchodu, když ho konečně spatřila. Byl to on, Ben. Byl rozzuřený, vztekle do stroje kopnul a zaklel. Najednou si jí všiml a šel k ní. „Sakra, potřebuju náhradní díly, musím do sklepa.“ Byla šťastná, že je tu, že neodjel, přesto z něj však měla trochu strach, začala před ním couvat. „Víš, možná bys to už dneska měl nechat být a zůstat tu.“ Pozadu scházela ze schodů do podzemí, sledujíc jeho nekompromisní výraz, stále couvající. „Ne, to bych neměl, nevíš, o co jde, já…,“ právě sešli všechny schody, byli ve sklepě, když mu to došlo. „To jsi byla ty, že jo? To ty jsi mi poškodila motorku, přiznej se!“ Katy byla již skutečně vyděšená, věděla, že je Ben trošku cholerik, ale takhle ho neznala, v očích měl čistý vztek a zlost. „Nerozčiluj se, nemyslela jsem to zle, jen jsem si přála, abys dnes zůstal.“ Jeho vztek už přetekl. Chytil jí pod krkem a praštil s ní o zeď, její slabé zasténání zaniklo v jeho křiku. „Ty nevíš, co jsi udělala! Copak myslíš pořád jenom na sebe?! Kvůli tobě dneska možná někdo zemře!“ „Promiň, odpusť“ vydala ze sebe slabým hláskem, tohle skutečně nečekala. Byla to bolest, jakou dosud nepoznala, ne fyzická, ale psychická. Pustil jí, vztek ho přešel. Katy se jen bezmocně sesunula na zem a z očí se jí začaly hrnout slzy. „Tak si breč, breč si, co si čekala? Že ti poděkuju?“ vzal si, co potřeboval a dal se na odchod. „Miluju tě!“ vykřikla za ním „udělala jsem to proto, že tě miluju a měla jsem o tebe strach.“ Otočil se na ní. „Copak už pro tebe nic neznamenám? Jak můžeš být tak chladný?“ Znovu se na ní zahleděl, znovu ten upřený pohled, teď už však nebyl plný vzteku a hněvu, ale bolesti, Katy si toho však přes slzy nevšimla. „Už musím jít“ odpověděl prostě a bez dalších slov zmizel.
Dny ubíhaly jako voda a Katy nepřestávala být smutná. Již dávno o celé události věděla Sára, její nejlepší kamarádka. Snažila se jí utěšit, Katy však nic nedokázalo vrátit úsměv na tvář. Až jednou Sára přišla s posledním nápadem. Chata, odjedou na pár dní na chatu, tam si Kat odpočine, tam přijde na jiné myšlenky. A ona přijala. Vždy to na chatě milovala, a když nic jiného, alespoň tam nebudou lidé. Odjely tedy.
Na chatě bylo krásně. Stromy kvetly, louky se zelenaly, ptáčci zpívali a stavěli svá hnízda a lehký vánek zpříjemňoval oběma dívkám nevšedně teplé dny. Všude tak božský klid. Jednoho večera, když jako obvykle vysedávaly na zahradě, popíjely víno a řešily nejrůznější problémy, se stalo něco podivného. „Co to bylo za zvuk??“ zeptala se Sára. „Nevím,“ odtušila Katy „asi nějaké zvíře.“ Nebylo to však zvíře a za krátko se to ozvalo znovu. Ozývalo se to čím dál tím častěji, až to již dívky nemohly ignorovat. Dostaly strach. Zvuky jakoby vycházely ze spodní části zahrady. Kamarádkám to nedalo a šly se tam podívat. Prošly celou zahradu, až došly na místo, odkud se zvuk ozýval. V tom zavládlo hrobové ticho a najednou ze stínů vystoupily dvě postavy. Na měsíčním světle pak bylo vidět, že to jsou ženy, a to velmi krásné ženy. „Co tu chcete a kdo jste?!“ vykřikla okamžitě Sára, držíc se kamarádky za ruku. Jedna z žen, se zelenýma očima a zrzavými vlasy, udělala pár kroků vpřed, naklonila se k dívkám a zašeptala „jsme vaše noční můry.“ „Ale no tak Bianco, nestraš je přeci, vidíš, jak jsou vyděšené chudinky malé.“ Druhá z žen, s tmavými, rovnými vlasy, propukla v chladný smích. „Ano Melindo, když ony jsou tak mladé, tak voňavé.“ Bianca se na ně zasmála. Kamarádky okamžitě pochopily, co se děje, jsou to upírky. Daly se na útěk. Nemrtvé je však bleskurychle dohnaly a zatarasily jim cestu. Jedna z nich, Bianca, se ihned chopila Sáry a chystala se zakousnout. Melinda se mezitím blížila ke Katce.
Katce se před očima promítaly všechny scény z posledních dnů, toto je její konec, cítí to, není způsob jak se upírce ubránit. Melinda jí pomalu chytala a připravovala si jí k hodům. Když najednou zaslechla jekot, tak pištivý jekot, jaký dosud ještě nikdy neslyšela. Otočila se a stvůra, jež se jí chystala přinést smrt, udělala totéž. Výjev, který se jí naskytl, byl vskutku hrozný. Druhá upírka byla proklatá šípem, v místech, kde měla mít srdce a začala se rozpadat, až po ní nezbylo nic než hromádka popela. A najednou ho uviděla, za ní stál muž, se Sárou zhroucenou u nohou. Byl jí tak povědomý, odkud ho jen zná? Její úvahy přerušila ta, která jí ještě před minutou držela v pevném sevření, nyní se s řevem vrhla na neznámého. Ten ji však bez obtíží odrazil. Vida pozůstatky své přítelkyně a usoudiv, že nepřítel je příliš silný, rozhodla se pro útěk. Roztáhla křídla a s vřískotem, který snad měl být pláčem, odlétla.
Chvíli Katy trvalo, než se vzpamatovala. Stála na místě jak opařená, zhruba minutu, nevnímaje upřený pohled muže. Konečně jí došlo, co se stalo. Vzpomněla si na kamarádku a rozběhla se k ní, křičíc její jméno. Ještě než k ní stačila doběhnout, neznámý se ozval „Nic jí není, jen omdlela.“ Sklonila se k Sáře a skutečně, nenašla na jejím těle jediné škrábnutí. Konečně měla čas věnovat se svému zachránci. Ten hlas, byl jí tak důvěrně známý, vzhlédla tedy a konečně pochopila. Byl to Ben, to on jim zachránil životy, upřela na něj nechápavý pohled. „Co, co ty tady děláš? Jak jsi věděl, proč..?“ To bylo vše, co ze sebe dokázala vypravit. „Přišel jsem Vám pomoct. Teď už tedy znáš mé tajemství.“ „Ale jak jsi věděl, že přijdou a že zrovna dnes?“ zeptala se a do očí se ji opět začaly drát slzy. Přistoupil blíž k ní, vzal její ruce do svých dlaní a zahleděl se jí do očí. „Nevěděl“ zhluboka se nadechl a pokračoval dál „od té doby, co jsme se viděli naposledy, jsem tě nepřestával hlídat, bál jsem, že přijdou, viděly nás spolu, upírky jsou zlé a mazané.“ Odtáhla se od něj a odvrátila se. „Myslela jsem, že mě nenávidíš.“ Už to nedokázala zadržet, z očí se jí začal řinout přímo potok slz. „Nenávidět tě? Jak bych mohl…Miluju tě Kat, z celého svého srdce tě miluju.“ Mlčela. „Odpusť mi tamto, co se stalo, prosím tě, chtěl jsem, abys mě nenáviděla, jinak bych nedokázal odejít.“ Otočila se znovu k němu, „nemusel jsi mě vůbec opouštět.“ „Ale ano, musel, copak to ani teď, když víš, kdo jsem, nechápeš? Opustil jsem tě právě proto, že jsem tě tak miloval, moc jsem se o tebe bál. Žiju příliš nebezpečným životem.“ Ta slova, ach ta slova, bylo pro ní jako med, tak krásná. „Nenapadalo tě, že bych chtěla v tom životě žít s tebou?“ přiblížila se k němu a zadívala se do jeho očí. „A ty bys chtěla?“ „Ano, chtěla.“ Naklonil se k ní a políbil jí. Byl to krásný polibek, plný vzájemné lásky. Stály tam ještě dlouho, v tom objetí. Stáli tam a konečně zas byli oba šťastni.
Co byste udělali pro dosažení svého snu? Jak daleko byste byli ochotni zajít ve svém boji o postavení, slávu, věhlas, peníze nebo třeba lásku? Najít odpovědi na tyto otázky určitě není snadné, přesto se o to Paulo Coelho v knize Vítěz je sám alespoň pokusil. Jak moc byl ve svém úsilí úspěšný, posuďte sami. Jedno je nicméně jisté - stejně jako v předchozích knihách, i zde se mu podařilo mistrně zachytit a znázornit lidskou povahu a podstatu, i s jejími nejhlubšími a nejtemnějšími zákoutími.
