Srí Lanka - země buddhismu, čaje a kokosů

Cestu na Srí Lanku jsem "plánovala" už od roku 2014, kdy jí navštívila kamarádka, z jejíhož popisu jsem byla úplně unešená. Rok co rok jsem si plánovala, že si koupím letenku a v zimě poletím. Dlouho to nevycházelo. Bylo to dáno částečně finanční situací, částečně nedostatkem volného času (podnikání spolu s VŠ studiem) a částečně absencí toho pravého cestovatelského parťáka. V únoru 2019 mi to ale konečně vyšlo. A myslím, že na Srí Lanku budu v dobrém ještě dlouho vzpomínat. Byla to naše první společná cesta mimo Evropu s mým snoubencem a troufnu si říct, že jedna z nejdůležitějších. Na tomto nádherném poklidném ostrově jsem řekla své ANO na jeho žádost o ruku. :)

Ale teď už k Srí Lance. Cestopisů o této oblíbené cestovatelské destinaci najdete na internetu mraky, proto si nemyslím, že bych tady mohla přijít s něčím objevným. Přesto jsem se rozhodla naše zkušenosti a postřehy sepsat. Třeba někomu přeci jen budou užitečné. A pokud ne, budeme mít alespoň zápis do cestovatelského deníčku. :) Níže uvedené informace jsou psané formou cestopisu. Hodnocení jednotlivých hotelů můžete najít na mém profilu na TripAdviseru, Orientační budget na konci cestopisu.

Na úvod bych chtěla říct jedno. Na Srí Lance jsme narazili na lidi, kteří se tam jeli čistě rekreovat na pláž. Samozřejmě i to je možnost, pokud se chcete uprostřed zimy vykoupat v oceánu. Nicméně podle nás je to hrozná škoda. Srí Lanka, byť už turisticky zprofanovaná, je neuvěřitelně nádherná země. Všudypřítomná "džungle" vám vezme dech, procházky po starých vykopávkách jsou skvělým zážitkem samy o sobě a přičichnutí ke srí lanské kultuře (byť jen experimentováním s místní kuchyní, návštěvou nějakého toho buddhistického chrámu nebo promluvou s místními) vás jednou pro vždy poznamená - v tom pozitivním slova smyslu, samozřejmě. Rekreovat se můžete na pláži v Chorvatsku, a to levněji. Ale garantuji vám, že to, co na Srí Lance, v Evropě prostě neuvidíte a nezažijete. A nemusíte se cesty bát ani když jste cestovatelští nováčci. To jsme my taky a všechno jsme zvládli bez jediného zádrhelu. Srí Lanka je v porovnání s jinými zeměmi asijského kontinentu velmi bezpečná a navíc "tourist friendly" země. Místní jsou navíc díky svému buddhistickému založení většinou velice přátelští, bezkonfliktní a tolerantní lidé, ochotní pomoct, když je třeba.

Cestu na Srí Lanku jsme začali plánovat v říjnu 2018, kdy jsme si koupili letenky. Jelikož jsme jako dva pracovně vytížení živnostníci byli vázáni konkrétním termínem cesty, nekoupili jsme letenky tak výhodně, jak by to šlo. Jedna nás vyšla na 14 tis Kč. V případě, že je Vám termín jedno a hlídáte si akční lety, můžete letět kolem 10 tis, nízkonákladově (bez odbaveného zavazadla) i levněji. My jsme letěli s Aeroflotem (respektive Rossiya Airlines) s přestupem v Moskvě. Musím říct, že jsem se letu s ruskými aerolinkami zpočátku trochu bála, ale nakonec jsem byla příjemně překvapena. I když mají stará letadla, tak úroveň služeb byla poměrně vysoko. Jedinou výtku jsme měli k nefungujícím obrazovkám při letu z Moskvy do Colomba.

Jak už jsem psala, byla to naše první společná cesta do Asie, a proto jsme chtěli mít jistotu, že vše klapne a nebudeme se muset stresovat s místní MHD. Proto jsme pro své putování po ostrově využili služeb vlastního řidiče, sjednaného přes agenturu Sri Lanka Tour Driver. S majitelem agentury, panem Praneethem Prasankou, jsme si dopředu domluvili přesný itinerář cesty na 7 dní. Veškerá komunikace probíhala po e-mailu. My jsme poslali panu Prasankovi poptávku s uvedením míst, která bychom chtěli vidět a on nám sestavil návrh cesty. Po pár úpravách jsme si itinerář definitivně odsouhlasili a vše bylo domluveno. Vedle samotného řidiče nám agentura zařídila také ubytování v cílových destinacích. Cena služby byla 750 USD (tedy cca 17 tis Kč) pro dvě osoby na 7 dní. Cena zahrnovala pronájem auta i s řidičem, ubytování v hotelích dobré kvality a se snídaní a ubytování pro řidiče. S agenturou pana Prasanky jsme byli obecně spokojeni a můžeme doporučit - cestování s vlastním řidičem vám opravdu ušetří spoustu času, což jsme ocenili (na celou dovolenou jsme měli 11 dnů). Ale pozor - zdůrazněte už v počátku, že si přejete anglicky mluvícího řidiče a v případě, že tato úmluva nebude dodržena, nebojte se ozvat. Náš řidič byl sice velmi příjemný člověk a parťák, ale anglicky neuměl takřka vůbec. Z toho důvodu byla jakákoli domluva s ním velice problematická a navíc jsme díky tomu defacto přišli o službu průvodce, protože získat od řidiče jakékoli informace o Srí Lance bylo téměř nemožné. Naštěstí jsme měli příležitost si mile popovídat s jinými Srí Lančany.

DEN PRVNÍ - CESTA DO SIGIRIYA

Po příletu do Colomba nás už řidič čekal na letišti. Vyměnili jsme si dolary za rupie (směnárny na letišti jsou obecně důvěryhodné a dodržují reálný kurs) a koupili si lokální SIM karty od největšího místního poskytovatele - Dialogu. Cena jedné SIM karty s měsíčním limitem 4GB na den a 5GB dat na noc jsme pořídili v přepočtu asi 150 Kč kus.

Pak už jsme se vydali na cestu k naší první cílové destinaci - do Sigiriye. Na místo jsme dorazili kolem půl 3 odpoledne a byli jsme pěkně vyčerpaní z nočního letu. Podle plánu nás chtěl řidič vzít na jakousi "atrakci" nazvanou "Sigiriya Eco Village Tour with Real Local Lunch". Ukázalo se, že jde o iniciativu rodiny místních, kteří nás chtěli za 50 USD/osoba svézt na krávě a lodičce a pak nám dát najíst. Hrála v tom roli i únava, ale usoudili jsme, že je to jen jedna z pastí na turisty (těch je bohužel Srí Lanka plná, což trochu kazí jinak skvělý dojem) a že nám to za tolik peněz nestojí. Proto jsme slušně poděkovali za nabídku, rozloučili se a požádali řidiče, aby nás vzal do hotelu.

Zbytek dne jsme strávili skvělou večeří a odpočinkem v kouzelném hotýlku s vlastní terasou a výhledem na jezero. Byli jsme ubytování v Goddess Garden, což vřele doporučujeme. Šlo o jedno z nejhezčích a nejpříjemnějších míst, ve kterých jsme na Srí Lance bydleli.

DEN DRUHÝ - POLONNARUWA, PIDURANGAL ROCK

Druhý den jsme se již vypravili na naši okružní poznávací jízdu. Hned ráno jsme se vydali do Wold Heritage Polonnaruwa, což je několika hektarová archeologická rezervace s vykopávkami královského města. Na to, kolik je na Srí Lance turistů, jde o poměrně klidné místo, což možná dělá i samotná rozloha. Pokud si budete chtít celý komplex projít pěšky, připravte se na to, že vám to může zabrat celý den. My jsme to vyřešili tak, že jsme si půjčili kola a velkou část komplexu jsme projeli na kolech. Nemusíte se bát, jakmile se začnete po komplexu procházet, dříve či později narazíte na někoho, kdo vám zapůjčení kola nabídne. Pro dvě osoby jsme za zapůjčení kol na časově neomezenou dobu zaplatili 1200 LKR (tedy cca 150 Kč). Návštěvu Polonnaruwy doporučujeme, když už nic jiného, dýchne na vás odsud trochu té srí lanské historie.

Z Polonnaruwy jsme se vydali na oběd ve výborné lokální restauraci typu "all you can eat". Tady jsme si dali mix mistrně připravené zeleniny, luštěnin a dalších složek jejich takřka vegetariánské kuchyně. Jídlo jsme završili ovocem a skvělým čerstvým džusem.

Následně jsme zamířili k Pidurangal Rock. Cestou nás však ještě řidič zavezl na jakousi farmu, kde jsme si zaplatili jízdu na domácím slonovi. Možná tím někoho zklamu, ale jízdu na slonovi doporučit nemůžeme a sami litujeme, že jsme se k tomu nechali přesvědčit. Zaprvé jde o jednu z největších pastí na turisty na Srí Lance - za půl hodinovou projížďku na slonovi kolem jezera se nestydí vám naúčtovat 50 USD, což je na tamnější poměry nehorázná částka. Zadruhé, a to je hlavní, v žádném případě nepodporujeme způsob, jakým je se slony nakládáno - myšleno kradení divokých slůňat ve volné přírodě a jejich brutální drezura, díky které jsou permanentně udržováni ve strachu, díky čemuž poslouchají. Slon není kůň, jde o velice inteligentní zvíře, jehož potřeba sociálních vazeb a emoce se přibližují těm lidským. Nehledě na potřebu volného pohybu. Držet ho jako turistickou atrakci jednoduše nepovažujeme za správné. Ten, koho toto téma zajímá, si může na internetu najít řadu dokumentů, ve kterých je celá problematika vysvětlena. Jedinou výjimku (snad) tvoří Millenium Elephant Foundation, které na svých webových stránkách proklamuje, že slony chrání. Doporučit bohužel nemůžeme ani slavnou Pinnawalu. Sice jsme tam osobně nebyli, ale od jiných cestovatelů jsme se dozvěděli, že se proměnila v obrovskou turistickou atrakci, která má s rezervací pro ochranu slonů už jen pramálo společného.

Dojem z celého dne nám vylepšil výšlap na horu Pidurangal Rock, menší, méně známou a turisticky tak nezprofanovanou sestřičku slavné Lion Rock. Určitě doporučujeme udělat si výšlap na tuto horu a Lion Rock se vyprdnout. Zaprvé cena. Pidurangal Rock stojí 1500 LKR - tedy asi 190 Kč na osobu. Za Lion Rock si zaplatíte 30 USD, tedy cca 680 Kč. Zadruhé výhledy - ty jsou úplně stejně úchvatné, jako z Lion Rock. Zatřetí samotný fakt, že z Lion Rock si prostě Lion Rock nevyfotíte, zato z Pidurangal ano. Výšlap na Pidurangal Rock je sice trochu náročnější a nevhodný pro fyzicky indisponované jedince či jedince trpící závratěmi, ale stojí za to! My navíc měli to štěstí, že jsme zde zažili úchvatný západ slunce.

DEN TŘETÍ - SIGIRIYA, DAMBULLA, SPICE AND HERBAL GARDEN, MATALE, KANDY

Třetí den na Srí Lance jsme se rozloučili se Sigiriyí a vydali se dál. Jako první jsme navštívili jeskynní chrám Dambulla. Z toho máme smíšené pocity. Opět - nádherné výhledy a určitě je skvělé se podívat, jak taky může vypadat Buddhistický chrám. Na stranu druhou jsme zde nestrávili tolik času, kolik jsme čekali. V chrámu nenajdete nic jiného, než sochu Buddhy na tisíc způsobů.

Z Dambully jsme se dali na cestu do Kandy. Po cestě jsme se zastavili v Arunalu Spice and Herbal Garden. Na místě se nás ujal velmi milý průvodce, doktor medicíny na místní ayurvédské klinice - jak se nám představil, který dokonce znal názvy jednotlivých bylinek v češtině. Provedl nás celou zahradou, ukázal nám rostliny pepře, zázvoru, skořice, kardamonu a dalších bylinek a vysvětlil k čemu se používají v Ayurvédské medicíně. Nakonec jsme si mohli sami, pod jeho vedením, uvařit dál a vyzkoušeli jsme si masáž a pleťovou kůru. Celá tato expozice byla zcela zdarma. Nutno ale dodat, že zcela očividně očekávají, že návštěvu zakončíte nákupem v místním předraženém shopu s ayurvédskými přípravky. My jsme tu něco nakoupili pro svou rodinu, ale nebojte se ve slušnosti odmítnout a odejít bez ničeho. Pokud je vám to nepříjemné, dejte jim pár tisíc rupií jako poděkování za prohlídku a jídlo. Rozhodně byste se ale neměli cítit povinováni tady utratit peníze. Upřímně, podobné ayurvédské produkty koupíte jinde levněji.

Cestou do Kandy jsme se dále zastavili v hinduistickém chrámu v Matale. Šlo o jediný hinduistický chrám, který jsme na ostrově viděli, ale zato neuvěřitelně krásný. Dovnitř jsme se bohužel nedostali, protože byl v době naší návštěvy uzavřen pro veřejnost z důvodu náboženského svátku. Nicméně jsme si chrám alespoň obešli zvenku, nafotili a pokochali jsme se.

Poslední zastávkou dne pro nás bylo město Kandy. Tady jsme se prošli kolem jezera a podívali jsme se do nákupního centra. :D Při procházce kolem jezera nás překvapil nádherný exemplář varana skvrnitého, který si jen tak odpočíval u jezera, respektive mezi jezerem a silnicí. Zvířat všeho druhu mimochodem na Srí Lance potkáte velké množství - zejména opice, psy, ptáky, ještěrky, varany a krávy. Je pravda, že jsme neměli příležitost projít si centrum města a více Kandy poznat, ale zas tak moc nás toto město nezaujalo. Řekla bych nicméně, že to bude spíš tím, že obecně dáváme přednost přírodě před městy. Jinak na Kandy není nic špatného.

V podvečer jsme se již přemístili do úžasného malého hotýlku v Kandyjských kopcích. Moc hezké ubytování, vlastní balkonek s výhledem na hory, palmy a další stromy a velice příjemný pán domácí, se kterým jsme strávili dobrou hodinku posezením a povídáním o Srí Lance a Evropě. Hotel se jmenuje Slightly Chilled Forest Villa.

DEN ČTVRTÝ - KANDY, RAMBODA WATERFALL, TEA FACTORY

Další den ráno jsme se vydali podívat do vyhlášeného Tooth Templu neboli chrámu Buddhova zubu. Vstup ve výši 10 USD/osoba byl sice na místní poměry trochu vyšší, ale ještě snesitelný a hlavně bych řekla, že stál za to. Za 2000 LKR jsme si pak najali průvodce z řad místních mnichů, což byla také dobrá volba. Díky němu jsme se dozvěděli hromadu podrobností o chrámu, jeho historii a tradicích spojených s tímto místem, o kterých bychom jinak neměli ani ponětí. Chrám určitě stojí za to, šlo o nejkrásnější chrám, který jsme na Srí Lance viděli, takže jeho návštěvu určitě doporučujeme.

V tomto místě bych ráda zmínila pár pravidel pro návštěvu buddhistických chrámů. Do všech buddhistických chrámů se vstupuje naboso (většinou je přítomna úschovna bot), bez pokrývky hlavy a se zahalenými rameny a koleny (platí pro ženy i muže). Pokud se chcete fotit s Buddhou, pamatujte, že byste k němu nikdy neměli stát zády. V chrámu Buddhova zubu je navíc tradicí (alespoň chcete-li prokázat úctu místním) přijít v bílém nebo světlém oděvu, který je tradiční.

Po návštěvě chrámu jsme se už jenom zastavili na "view pointu" nad městem a vyrazili do hor. Namířeno jsme měli do horského městečka Nuwara Eliya. Cestou jsme si udělali zastávku u vodopádů v Rambodě. Musím říct, že na tomto místě jsem musela obdivovat určitou vynalézavost (někdo by řekl vyčuranost) Srí Lančanů. K vodopádům totiž vede jedna jediná cesta, a to přes restauraci zdejšího luxusního hotelu. Jako taková "past" to funguje dobře. I my jsme se zde najedli. Šlo o jedno z nejdražších, a zároveň nejmíň chutných jídel na Srí Lance (přes 1000 LKR porce). Takže pokud tu nebudete zmírat hlady, doporučujeme vybrat si k obědu jiné místo.

Poslední zastávkou dne pro nás byla továrna na výrobu čaje. Absolvovali jsme soukromou prohlídku staré továrny, degustaci různých druhů čajů a nakonec si i nakoupili. Čaje tu koupíte logicky dráž, ale kvalitní a v pěkném balení - ideální jako dárek. :)

Z Tea Factory už jsme zamířili rovnou do městečka Nuwara Eliya, cesto jsme si udělali pár zastávek u čajových plantáží a podívali jsme se na zdejší poštu, kde jsme si nakoupili pohledy. V Nuwary Eliya nás čekalo první zklamání, co se ubytování týká. Původně jsme měli domluvenou noc v Lu Chalet Bungalow. Ukázalo se, ale že mají plno a tak jsme se museli spokojit s přespáním v náhradním hotelu Sampath Hotel. Na úvod bych ráda řekla, že se personál hotelu vážně snažil. Na uvítanou nám přinesli na pokoj čaj, udělali nám večeři v námi zvoleném čase a ani snídaně nebyla špatná. Na druhou stranu - budova hotelu byla na první pohled velmi stará a neudržovaná. Hotel budil zdání, jako kdyby na jeho údržbu naposledy sáhnuli britští kolonisté (samozřejmě nadsázka určená k povzbuzení představivosti). Pokoj byl vybaven manželskou postelí o šířce asi 140 cm a kratší, než 2 m (takže mému snoubenci čouhaly nohy ven). Přímo nad postelí bylo netěsnící okno a celý hotel nebyl vybaven žádnou formou topení - což by v horské oblasti s denní teplotou kolem 14 stupňů celkem problém. V koupelně byli poházené kýble na vytírání, kohoutky ve sprše moc dobře nefungovaly a v celé koupelně byla plíseň. Jak jsem záhy zjistila, čisté nebyly ani ručníky (na tom svém jsem při osoušení objevila cizí vlasy a podivné fleky) a ani koberec v pokoji (po půl hodině jsem měla úplně černé jinak světle růžové ponožky). Ani jeden z nás není nijak náročný na standardy ubytování, ale tohle bylo trochu za hranou. Byli jsme rádi, když jsme další ráno z hotelu odjeli.

DEN PÁTÝ - NUWARA ELIYA, ELLA

Ráno jsme se byli projít po městečku Nuwary Elyia. Jde o poněkud unikátní město, které v horách, příhodně v oblasti čajových plantáží, kdysi vystavěli britští kolonisté pro účely své rekreace. A tento fakt na vás dýchá z každého rohu. Domy, pošta, turistické stezky nebo park - to vše je vystavěno v tradičním britském stylu. V městečku prý najdete i golfové hřiště (tam jsme se my dívat nebyli). Udělali jsme si procházku po parku, po městečku a kolem rybníku. Následně jsme se už vydali na vlakové nádraží. Měli jsme totiž naplánovanou projížďku legendárním vlakem skrz oblast hor a plantáží s úchvatnými výhledy.

Na nádraží jsme dorazili se skoro 2 hodinovým předstihem. Přesto jsme se dozvěděli, že druhá třída (kterou jsme plánovali jet) už je vyprodaná a zbývá na nás buď první třída (což ale není tak autentický zážitek) nebo třída třetí. Jelikož máme dobrodružného ducha, rozhodli jsme se pro třetí třídu a - už bychom to znovu neudělali. Když vlak přijel, zjistili jsme, že (navzdory jízdence a informacím od zaměstnanců zdejších drah), stojíme na špatné části nástupiště a musíme do jiného vagonu. Když jsme se k vagonu procpali, byl už tak plný, že lidé stáli doslova všude, tělo na těle. V duchu jsme zaplakali, že o vyjížďku přijdeme a začali se s smiřovat s nudnou dopravou autem. Náš řidič, stejně jako místní průvodčí ale byli jiného názoru. Vzali nás k jedněm dveřím, poručili Srí Lančanům stojícím ve dveřích aby vystoupili a doslova nás nacpali do vlaku k protestujícím lidem. "Vyhnaní" Srí Lančané pak znovu nastoupili a měli nejlepší výhled - stáli přímo u dveří vlaku (které se nikdy nezavírají). Jestli jsme doufali v krásný výhled a líbivé fotky u dveří vlaku, přepočítali jsme se. Během první 1,5 hodiny jsme stáli uvěznění mezi davem dalších lidí v chodbě vlaku a doslova jsme se nemohli pohnout. Další část cesty se vlak už uvolnil natolik, že jsme se mohli trochu posunout a získat si nějaký životní prostor. Bohužel v této části jízdy už vyhlídky nebyly zdaleka tak hezké. Byl to možná nejvíc "autentický" zážitek, který jsme si ze Srí Lanky odvezli, ale už bychom ho neopakovali. Byli jsme šťastní, když jsme v Ella vlak opustili a mohli se dál vydat naším klimatizovaným autem.

Náš řidič nás chtěl vzít z nádraží opět rovnou do hotelu. To jsme ale radikálně odmítli. Už tak jsme strávili hodně času v autě a chtěli jsme si taky trochu užít ruch městečka. Proto jsme ho poprosili, aby nás vysadil kousek od "centra" a jen do hotelu sám. My jsme se pak vydali do jedné z místních restaurací (na jméno si bohužel nevzpomínám) a dali jsme si to nejlepší Rice and Curry (v přepočtu za cca 70 Kč/porce), které jsme na Srí Lance jedli. Po jídle jsme se šli trochu projít, nakoupili jsme si a nasávali atmosféru. Po setmění jsme si chytli tuk-tuk a nechali se zavést do hotelu Tea Forest Lodge, který se nám stal na tuto noc domovem. Hotel byl pěkný, čístý (i když postel měla už nejlepší léta za sebou) a s dechberoucím výhledem na plantáže a lesy. Jaká příjemná změna oproti Nuwara Eliya. I snídaně ráno byla vynikající, ochutnali jsme tu skvělou Srí Lanskou snídani a kochali se výhledem.

DEN ŠESTÝ - 9 ARCH BRIDGE, LITTLE ADAM'S PEAK, RAWANA WATERFALL

Po snídani v Elle jsme se rozloučili se zaměstnanci hotelu, naložili věci do auta a pěšky jsme se vydali k slavnému mostu 9 Arch Bridge, odkud jsme pozorovali projíždějící vlak. Vlak, most i úchvatnou přírodu jsme si vyfotili a procházkou jsme došli zpět k autu.

Následně jsme se popovezli malý kousek k Little Adam's Peak. Vedle Pidurangal Rock šlo o druhý nádherný výšlap s odměnou v podobě neuvěřitelného výhledu na srí lanskou krajinu. Výstup na Little Adam's Peak byl, překvapivě, zcela zdarma, což nás potěšilo o to víc. Zprvu se zdálo, že jde o takovou lehkou procházku, ale brzy se ukázalo, že alespoň špetku fyzičky potřebovat budeme. Zejména pak po prvním výšlapu, když jsme absolvovali přelez z jednoho vrcholku na druhý velmi náročnou a prudkou stezkou. Rozhodně nedoporučujeme sem chodit v žabkách (ve kterých jinak projdete skoro celý ostrov). Pokud se chcete vyhnout případným zraněním, chce cesta skutečně pevnou obuv nebo alespoň outdoorové sandále. Po sestupu z hory jsme se najedli v malé restauraci přímo pod vrcholem. Na to, že šlo o restauraci na hlavní trasy jedné z oblíbených destinací, tu nebylo nijak draho a jídlo bylo moc dobré.

Po obědě už jsme se rozloučili s Ellou a vydali se směrem do Tissamaharama, kde se nachází známé safari Yala. Po cestě jsme se pouze zastavili u vodopádů Rawana a u rýžového pole - poprvé v životě jsme viděli, jak se pěstuje rýže.

V Tissamaharamě jsme bydleli v moderním a dobře vybaveném hotelu Yala Grand Hotel. Pokoj byl prostorný a čistý. Postel velká, pevná a vybavená moskitiérou. Ke každému pokoji náležela vlastní teráska s gaučem. Hotel byl vybavený bazénem, čehož jsme ale my moc nevyužili. Poměrně brzy jsme se navečeřeli a šli jsme si lehnout. Další den nás totiž čekalo vstávání ve 4 ráno a odjezd na safari.

DEN SEDMÝ - TISSAMAHARAMA, YALA, DONDRA A CESTA NA MIRRISU

V 5:00 nás u hotelu vyzvedl předem domluvený řidič s džípem, který nás odvezl přímo na safari. Safari v Yale bylo drahým špásem a pokud jedete jako batůžkáři na budgetu, asi ho můžete rovnou vynechat. Safari nás vyšlo na 110 USD pro dvě osoby na půl dne (včetně pronájmu džípu s řidičem). Do parku jsme přijeli se svítáním a byli jsme zde celé dopoledne. Já osobně mám ze safari smíšené pocity. Na jednu stranu to pro nás byl úžasný zážitek, už jenom kvůli tomu, že jsme viděli divoké slony i se sloními miminky, kteří se procházeli doslova kolem nás. Na stranu druhou, pokud srovnáváte se safari v Africe, budete z toho na Srí Lance zklamaní. Počet zvířat k zahlédnutí není nijak velký (převážně sloni, bůvoli, pávi, varani, papoušci nebo krokodýli). Park je sice vyhlášen tím, že tam žijí levharti. Těch je tam ale málo a přirozeně se před lidmi spíše schovávají, takže šance je zahlédnout, je malá. My jsme to štěstí neměli. Co se mi na safari v Yale (stejně jako na dalších místech Srí Lanky) nelíbilo, byla absolutní netransparentnost cen a podmínek. Na webových stránkách parku se sice dozvíte nějaké informace o cenách. Ve výsledku ale zjistíte, že pronájem džípů s řidičem (bez nichž se do parku nedostanete) vlastně nezajišťuje samotný park, ale soukromí podnikatelé. A ti si samozřejmě nastaví ceny podle sebe.

Poté, co nás řidič odvezl ze Safari zpátky k hotelu, jsme si zabalili, naložili kufry do našeho pronajatého auta a nechali se odvézt na slavnou Mirrisa Beach, kde jsme měli naplánovaný závěrečný odpočinek. Cestou jsme se ještě zastavili u Dondra Lighthouse a - poprvé od svého příletu jsme viděli oceán! Komické bylo, že jedna z prvních věcí, které jsme viděli na jedné pláži cestou (zastavili jsme tu, abychom se trochu prošli) byla kolekce vyvěšených vlajek - české, slovenské a ruské.

V Mirrise jsme si vybrali další hotovost a nechali se odvézt k našemu hotelu - Dream Palace Family Guesst House. Rozloučili jsme se s řidičem a šli jsme se ubytovat. Co se mě týká, tak šlo o jedno z nejlepších ubytování na Srí Lance. Prostorný a ukázkově čistý hotel, vybavený lednicí, rychlovarnou konvicí, trezorem, fénem na vlasy a toaletními potřebami. Personál byl neuvěřitelně vstřícný a k pláži jsme se dostali během pár minut cestičkou kolem hotelu. Hned jsme se vydali na pláž. Byli jsme natěšeni na naše první vykoupání v oceánu.

DEN OSMÝ AŽ DEVÁTÝ - MIRRISA

Následující dva dny jsme strávili lenošením na pláži (kterou jsme si samozřejmě vzorně celou prošli), vycházkou na úchvatné vyhlídky a tzv. "secret beach" a to nejdůležitější - pozorováním velryb. Pozorování velryb a delfínů byl upřímně také důvod, proč jsme se vydali zrovna na Mirrisu. V jiném případě bychom zvolili spíše některou z menších a klidnější pláží. Mirrisa je taková "party beach" pro západní turisty, která se Srí Lankou nemá nic moc společného. Na druhou stranu se tu bez jakéhokoli hledání dobře najíte a napijete přímo na pláži. :)

Místo na lodi organizující výlety za pozorováním velryb (konkrétně Raja & The Whales) nám zařídil přímo zaměstnanec našeho hotelu, který nás ráno (v 6:00) také odvezl do přístavu. Výlet nás stál cca 50 USD na osobu. V ceně byla zahrnuta asi 3 hodinová plavba, bohatá snídaně, svačina a voda. Narozdíl od safari tady nepochybuji o tom, že to stálo za to. Šlo o investici, díky které jsme měli možnost pozorovat plejtváky obrovské (největší žijící tvor na světě), což je možné jen na pár místech na planetě. Plejtváků jsme viděli hned několik a byl to silný zážitek. Kromě toho jsme měli štěstí i na dvě stáda delfínů, kteří nám skákali kolem lodi. Navíc nám posádka lodi bezplatně poslala na e-mail své profesionální fotky z pozorování. Pozor si dejte jen na jednu věc, a to je mořská nemoc. Je nutné mít na paměti, že se plavíte na oceán, který nikdy není zcela klidný. Pokud vám bývá špatně třeba při jízdě autem, doporučujeme vzít si před plavbou pilulku proti mořské nemoci, které každá dobrá společnost zdarma nabízí svým pasažérům.

DEN DESÁTÝ - CESTA Z MIRRISI PŘES COLOMBO DO NEGOMBA

Ačkoli se nám vůbec nechtělo, nastal čas vypravit se směrem letiště a pomalu se rozloučit se Srí Lankou. Jelikož nám letadlo letělo další den ráno a my jsme se nacházeli asi 200 km od letiště, bylo jasné, že musíme ještě jednou změnit ubytování a přespat přímo v Negombu. Cestu jsme měli poněkud dobrodružnou a vystřídali jsme během ní 3 dopravní prostředky - tuk tuk, velký a klimatizovaný dálniční autobus a také malý lokální autobus bez úložného prostoru (takže zavazadla jsme měli vražená na sedadle vedle nás a u nohou). Jízdu tuk-tukem mám celkem ráda - alespoň příjemně fouká. K dálničnímu autobusu jsme neměli výhrady - splňoval evropské standardy. Ale jízda lokálním busem (v našem případě z Colomba do Negomba) byla opravdu "zážitkem". V autobuse se, podobně jako ve vlaku, nedalo hnout a bylo tam asi tak 30 stupňů bez klimatizace. Když jsme v Negombu z autobusu vystoupili, doslova jsme se lepili ke koženým sedačkám. :D Následně jsme si vzali další tuk-tuk a nechali se dopravit do ubytování.

Ubytování v Negombu jsme hledali dle recenzí a poprvé v životě jsme narazili. Nevíme, kdo ty recenze psal, ale za nás bylo naše poslední ubytování na Srí Lance děs a hrůza. Hotel se nacházel ve vzdálené rybářské čtvrti Negomba a po ruce nebyla ani žádná normální restaurace (jedli jsme v 5 * hotelu, ve kterém se akorát ubytovávala posádka Fly Emirates), okolí hotelu, pláž i ulice byly plné odpadků a hotelový pokoj byl tak špinavý, že jsme se štítili chodit zde bosi a na něco sahat. Vrchol všeho byl přístup pana majitele, který nám zaplacenou snídani donesl o půl hodiny později, než jsme se domluvili. Díky tomu (spěchali jsme na letiště, což jsme panu majiteli předchozí večer několikrát zdůraznili) jsme do sebe jen v rychlosti naházeli ovoce a zbytek jsme tam museli nechat. Hotel se jmenoval Green Ayurvedic Beach Resort a rozhodně ho nedoporučujeme. Cestou na letiště jsme zahlédli velké množství hotelů v mnohem hezčích částech Negomba a příště bychom se ubytovali tam.

DEN JEDENÁCTÝ - ODLET 

Po ne zcela vydařené snídani v hotelu nám alespoň pan domácí zavolal tuk-tukáře, který nás za slušnou cenu odvezl na letiště. Na letišti jsme utratili poslední rupie (vyměňovat je zpátky se vzhledem k poplatkům nevyplatilo) a utíkali jsme na všechny kontroly.

Stejně jako na Srí Lanku, i domů jsme letěli s Aeroflotem. Respektive Rossyia Airlines - tyto dvě ruské aerolinky byly sloučeny a nikdy dopředu nevíte, se kterou vlastně poletíte. Let byl poklidný a měli jsme neskutečné štěstí. Na porostřední čtyřsedačce jsme totiž byli sami dva - krajní sedadla se neprodala. Při dvouhodinovém přestupu v Moskvě jsme si akorát tak stihli dát večeri u místního Burge Kingu a letěli jsme do Prahy. Jak už jsem psala na začátku - let s ruskými aerolinkami byl nad očekávání poklidný a příjemný.

V Praze ještě nejsme ani dva týdny a už vymýšlíme, kam se vypravíme příště. :)

ORIENTAČNÍ ROZPOČET CESTY (8.2.-19.2.2019)

Zpáteční letenky pro 2 osoby s odbavenými zavazadly (Praha-Moskva-Colombo, Colombo-Moskva-Praha): 29 150 Kč
Turistická víza pro dvě osoby: 1610 Kč
Cestovní pojištění pro dvě osoby: 900 Kč
Lokální SIM karty pro dvě osoby: 300 Kč
Pronájem řidiče + ubytování na 7 dní pro 2 osoby: cca 16 500 Kč
Ubytování Mirrisa: 3 noci/2 osoby, se snídaní: cca 2 500 Kč
Ubytování Negombo 1 noc/2 osoby, se snídaní: cca 900 Kč
Hotovost s sebou (vstupy, jídlo, zábava, suvenýry, dýška): cca 36 000 Kč

Celkem nás tedy 10 dní na Srí Lance vyšlo zhruba na na 44 000 Kč/osoba (nezapočítáno cestovní očkování). Nutno ale podotknout, že jsme vůbec nešetřili. Zhruba 10 000 Kč/osoba jsme utratili pouze za vstupy a atrakce. Většinu času jsme jedli v hotelových restauracích - mimo hotely se dá najíst levněji. Bydleli jsme v poměrně dobrých hotelích střední cenové kategorie - na Srí Lance se dá ubytovat o hodně levněji. Největší výdaj (kromě letenky) pro nás pak představoval právě řidič (550 USD/týden). Pokud bychom se na Srí Lanku vraceli, dopravovali bychom se samostatně - znalí tamějších poměrů už víme, co a jak. Například lokálním busem se můžete dopravovat takřka zadarmo :) Troufnu si říct, že se Srí Lanka dá objet (naše trasa) klidně o 15 000 Kč levněji. Posledními "neplánovanými" výdaji naší cesty byly suvenýry a dárky pro rodinu, kterých jsme si přivezli víc, než jsme očekávali.

A NA ZÁVĚR PÁR PRAKTICKÝCH TIPŮ V BODECH:

• Na Srí Lance se platí srí lanskými rupiemi (LKR). Kurz Kč vůči LKR v době naší návštěvy činil asi: 8,2 (8,2 LKR za 1 Kč). 
• Pro přepočty měn je dobré alespoň zpočátku využívat aplikaci. Nám se osvědčila Currency XE.
• Srí Lanské rupie nejsou volně obchodovatelné. Směnit je tedy můžete až na ostrově a neměli byste je vyvážet. Nejlepší volba je přivést si americké dolary, které vyměníte prakticky kdekoli. Na některých místech je dokonce akceptují jako platidlo. 
• Na letišti si pořiďte lokální SIM kartu. Stojí asi 150 Kč na měsíc.
• Ceny jídla jsou standardní / přijatelné do cca 800 LKR. Od 1000 LKR výš už je to drahé. Pokud člověk hledá, dá se najíst i kolem 400-500 LKR.
• Vyhýbat se projížďkám na slonech. Jde o past na turisty, z které místní rýžují velké množství peněz. Ke slonům se navíc nechovají nijak zvlášť dobře a dokud tento turismus budou západní turisté podporovat, životní situace slonů se nezlepší.
• V Sigiryi stojí za to Pidurangala rock. Lion rock je zbytečně předražená a přecpaná turisty.
• Co se buddhistických chrámů týká - stačí navštívit jeden nebo dva. Všechno jsou velmi podobné. 
• Mirrisa beach je dobrá, pokud chcete pařit nebo se jet podívat na velryby. Klid tam ale nenajdete a ceny jsou tu napálené. Na druhou stranu máte vše - bary, restaurace, lehátka, lekce surfování..přímo po ruce.
• Doprava místními autobusy takřka zadarmo, ALE – zdlouhavé, špatně se orientuje v jízdních řádech, autobusy jsou staré a nemají úložný prostor, bez klimatizace, většinou přecpané.
• Vlaky jezdí málo a cesta trvá dlouho. Vyplatí se připlatit si za první třídu, protože jenom tak se dá sednout.
• Asi nejvýhodnější způsob dopravy v poměru cena/výkon jsou tuk-tuky, případně UBER taxi. Bacha ale na cenu. Bývá zvykem, že řidiči cenu nadsazují.
• Největší turistické pasti: jízda na slonovi, návštěva „tea-factory“, návštěva „herbal garden“ s „cookery demonstration“
• Smlouvat, smlouvat, smlouvat. Místní evropským turistům ceny několikanásobně nadsazují! Například 2 sošky sloníků z ebenového dřeva jsme u pouličního prodejce koupili za 3000 LKR. Ty samé jsme později koupili (dokoupili) v kamenném obchodě za 800 LKR!

Být (bit) v jednom kole - aneb (těžký) úděl jedné další "workoholičky"

Proč sem už moc nepřispívám?

Někteří z Vás to asi znají z vlastní zkušenosti. Jiní tuší, jaké to je. Řeč je o studiu na VŠ, v tomto případě o přijímačkách. Poslední měsíc zažívám něco, co by se dalo označit výrazem "přijímačkový maraton". Jelikož je mým oborem psychologie, na kterou se těžko dostává na bakalářské i navazující magisterské úrovni, podala jsem si přihlášku hned na 4 školy. Tři z nich mají dvoukolové přijímací řízení. A tak střídavě píšu písemné testy, učím se a chodím k ústním pohovorům. A samozřejmě nesmím zapomenout na práci, které nemám zrovna málo. 

V současné době pracuji pro 2 firmy a 1 neziskovou organizaci. Náplň mé práce je velmi různorodá a moc mě baví. Pravdou ale je, že mi práce zabírá většinu času. A právě proto nemám už poslední dobou téměř žádný čas na čtení čehokoli jiného než odborné literatury k přijímacím zkouškám a proto sem také přispívám jen výjimečně. Pevně však doufám, že se mi v dohledné době podaří situaci napravit. Rozhodně tato má neaktivita není trvalým a konečným stavem. Naopak mám v plánu v budoucnu blog konečně pořádně zaktivnit :) 

Pokud by někoho náhodou přeci jen zajímalo co jsem za poslední 2 měsíce přečetla, tak tady je malá ukázka:

1) Řeč těla: Jak poznat, co kdo doopravdy říká.

2) Zvládací (copingové) odpovědi v pomáhajících profesích

3) Inteligence a učení z pohledu psychologie

4) Vidím svět i z druhé strany

5) Otázky soudobé psychoanalýzy – tradice a současnost

Ruka Fátimy - dobrodružná pouť napříč kulturou a náboženstvím

Autor: Ildefonso Falcones  

Název v originále: La mano de Fátima

Místo vydání: Praha

Nakladatelství: Argo

Rok vydání: 2010

Překlad: Jana Novotná

Počet stran: 672

Ruka Fátimy, historický román zasazený do prostředí Španělska 16.-17. století, je dílem, které by si možná v dnešní době vyhrocených vztahů mezi východem a západem, vztahů mezi křesťanstvím a islámem, měl přečíst každý. Možná jste si všimli, že mi trvalo až příliš dlouho knihu přečíst. Hned na úvod bych ráda upozornila, že to nic nevypovídá o kvalitě či poutavosti díla, ale pouze o mé pracovně-studijní vytíženosti. Ruka Fátimy rozhodně za přečtení stojí a troufám si říct, že Vás minimálně zaujme. 

Zamysleli jste se někdy nad nesmyslností náboženských válek? Napadlo Vás někdy, že možná jejich příčinou nejsou ani tak náboženské rozdíly, jako spíš neochota naslouchat těm druhým? Jste toho názoru, že v těchto válkách neexistuje správná a špatná strana? Nad tím vším a nad mnoha dalšími, s tématikou spojenými tématy, se autor v rámci knihy zamýšlí. Možná, že jsou v dnešní době takovéto úvahy důležitější a hodnotnější, než kdy jindy.

Ildefonso Falcones, světoznámý autor historických románů, si tentokrát pro své vyprávění vybral prostředí Španělska 16.-17. století, zmítaného neutuchajícími boji mezi křesťanským obyvatelstvem a porobenými a násilím pokřtěnými muslimy, takzvanými morisky, kteří ve španělských královstvích našli svůj domov. Na osobním a velmi detailně popsaném příběhu jednoho z těchto morisků, Hernanda Ruize, nevlastního syna chudého mezkaře, autor popisuje události, které vedly k válce mezi křesťany a morisky a které po dlouhých desetiletích vyústily v definitivní vyhoštění španělských maurů. 

Jak už jsem uvedla dřív, Ruka Fátimy, je historický román. Autor v něm tedy vychází z reálných, mnohými zdroji zdokumentovaných událostí, do nichž nejenom mistrně zasazuje životní cesty Hernanda Ruize, ale které za využití bohaté fantazie jemu vlastní také propojuje v jednolitou skládanku do sebe přesně zapadajících částí. 

Co bych chtěla na díle obzvlášť vyzdvihnout a ocenit je jeho nejednostranné pojetí. Autor vytváří jedinečný prostor, znázorňující dvě strany mince. Na jednu stranu nás seznamuje s osudem plným zvratů, který byl přichystán pro zapáleného muslima Hernanda, prostřednictvím kterého čtenáře dostává na muslimskou stranu barikády. Na druhou stranu popisuje a vysvětluje stanoviska a chování křesťanů, a to paradoxně opět prostřednictvím postavy Hernanda, který jakoby po celou knihu balancoval někde na hranici obou náboženství. Jedním z atributů dobré knihy je její schopnost vtáhnout čtenáře do děje a prožívat prožívat příběhy spolu s hlavními postavami. Ruka Fátimy toto dokázala. Neštěstí a pády, která Hernanda potkají, Vás dozajista zasáhnout. Jeho radosti a úspěchy zase bude prožívat s dostatečným zadostiučiněním. Ačkoli je příběh rozvinut na téměř sedmi stech stranách, nemůžu říct, že by zahrnoval zbytečně obsažné a nezáživné pasáže. Každá jednotlivá událost napříč celým dílem mají své opodstatnění a jejich vynechání by mohlo vést k pocitům neúplnost a zmatečnosti. 

Hodnocení 5/5

Pozvánka na letní tábor s výukou angličtiny

Vážení přátelé, drazí čtenáři,

omlouvám se za trochu "off-topic" téma, ale dovolte mi pozvat Vás a především Vaše děti na některý z tradičních letních táborů s výukou angličtiny, pořádaných jazykovou školou JS FAN, ve které v současné době pracuji na postu zástupkyně ředitelky. 

JS FAN je pražská jazyková škola s mnohaletou tradicí, zaměřující se především na výuku cizích jazyků u dětí. Většinu našich služeb tvoří kurzy angličtiny pro předškolní a školní děti, výuka angličtiny přímo v mateřských školách, doučování školní angličtiny a konverzační kurzy pro děti. Pořádáme ale také kurzy pro dospělé a jsme schopni své studenty individuálně připravit na jazykové zkoušky z angličtiny všech úrovní.

Podstatnou část naší činnosti tvoří také letní tábory s výukou angličtiny, které letos pořádáme již 8. rokem. V naší nabídce se letos nachází týdenní letní tábor s angličtinou v Rokytnici nad Jizerou, několik turnusů příměstských táborů s angličtinou a bruslením v pražských Běchovicích a několik turnusů příměstských táborů s angličtinou na pražském Chodově. Všechny tábory jsou určeny dětem od 4 do 12 let.

V rámci týdenního letního tábora nás letos čeká celotáborová hra na téma "Cesta do pravěku". Tábor je koncipován tak, že se v dopoledních hodinách děti věnují výuce angličtiny, probíhající hravou formou (v závislosti na počasí venku) a dopoledne soutěží v rámci celotáborové hry. Všechny odpolední aktivity a soutěže jsou přitom koncipovány tak, aby do nich byla zapojena angličtina a témata, probíraná na dopolední výuce. Děti se také mohou těšit na bohatý doprovodný program, tvořený například karnevalem, večerní hrou, výletem, táborákem nebo tradiční "poutí" (sbírání bodů v rámci soutěží na stanovištích a následný nákup sladkostí a odměn u stánku). 

Oba dva příměstské tábory (Chodov, Běchovice) jsou opět vedeny tak, aby se děti v dopoledních hodinách věnovaly výuce angličtiny. Rozdíl mezi těmito dvěma tábory nastává v odpoledním programu. Zatímco v Běchovicích se děti odpoledne věnují bruslení na in-line bruslích, zpestřené o karneval či pouť, na Chodově je čeká různorodý program zahrnující rukodělné činnosti, návštěvu Hasičské stanice, výlet do pražské ZOO či návštěvu Toulcova dvora, zpestřenou o doprovodný program. 

Více informací najdete na našich webových stránkách nebo na facebooku. Případné dotazy můžete směřovat přímo sem, na facebook nebo na email lucie.prokopova@jsfan.cz 

EQUAL PAY DAY 2015 – DVA OBOHACUJÍCÍ DNY NABITÉ ZAJÍMAVÝM PROGRAMEM, O KTERÉ BYSTE ROZHODNĚ NEMĚLI PŘIJÍT

Ve dnech 17. a 18. dubna 2015 se v pražském Clarion Congress Hotelu, k příležitosti mezinárodního dne rovnosti platů, již po šesté uskuteční konference úspěšných žen s výmluvným názvem Equal Pay Day (den rovnosti platů). Nezasvěcený jedinec si pravděpodobně láme hlavu nad tím, co může být náplní takové konference, či může dokonce podlehnout dojmu, že se jedná o jakousi demonstrativní akci. To by však bylo hrubé zkreslení. Pokud k těmto nezasvěceným patříte i Vy, pojďte se teď se mnou podívat na to, o co se vlastně jedná.

PROČ SE EQUAL PAY DAY KONÁ?

Navzdory rovným právům, kterým se ženy a muži v současné společnosti těší, stále ještě čelíme rozdílu v průměrných platech, které aktuálně činí celých 21%. Rozdílnost průměrných platů mezi pohlavími nicméně nejsou jediným problémem, se kterým se ženy při budování své kariéry setkávají. Jisté bariéry tvoří také společenské stereotypy ohledně zaměstnávání žen na vedoucích pozicích. 

O CO SE TEDY JEDNÁ?

Equal Pay Day je událostí sdružující úspěšné ženy ze všemožných oborů a polí působnosti, které jsou živým důkazem toho, že i žena, a to dokonce i žena s rodinou, může dosáhnout na vysoké postavení a prestižní pracovní zařazení ve vedení firem, na něm se pohybuje se samozřejmostí, obratností, výkonností a rozhodností, která bývá často připisovaná výlučně mužům. Tyto zástupkyně z řad top manažerek, úspěšných podnikatelek či veřejně známých osobností mají na konferenci dvojí úkol. 

Prvním z nich je sdílením svého profesního a soukromého životního příběhu, předávaného prostřednictvím zajímavých přednášek, dokázat, že mateřství, kterému je často připisován nízký počet žen na vedoucích pozicích, nemusí být ve skutečnosti pro kariéru překážkou. Druhým, a snad ještě významnějším úkolem je, tentokrát za pomoci tak zvaného speed mentoringu (hodinová diskuse za účelem předávání zkušeností, znalostí, inspirace a pozitivní motivace, pozn. aut.), předat něco ze svého know-how všem zúčastněným. Mezi těmito úspěšnými ženami, mentorkami a patronkami celé akce, letos vystoupí například Markéta Fialová, Mirka Čejková, Barbora Chuecos, Veronika Brázdilová, Drahomíra Mandíková a mnoho dalších. Chybět nebude ani eurokomisařka Věra Jourová, která v pátek ráno konferenci zahájí.

CO NÁS NA AKCI ČEKÁ?

Equal Pay Day je akcí skutečně velkého formátu a nešetří na programu ani doprovodných aktivitách. V pátek 17. dubna se mohou účastníci těšit na den nabitý zajímavými přednáškami, sobota 18. dubna bude naplněna mentoringy u kulatých stolů, a to vše bude doplněno o koučovací centrum, světelnou show, kosmetické poradenství, doprovodné workshopy a mnoho dalšího. Kromě lákavého hlavního programu bude navíc pro zúčastněné k dispozici dobré jídlo a pití a pro maminky či tatínky bude připraven dětský koutek Rossmánek s hlídáním a zajímavými soutěžemi. 

KDO ZA TÍM VŠÍM STOJÍ?

Zorganizovat událost takovéhoto rozsahu není jen tak a je na to zapotřebí celého týmu schopných a zapálených lidí. Stejně jako předchozí roky, i letos za Equal Pay Day stojí organizace úspěšných a podnikavých žen, Business and Professional Women ČR, vedená vždy energickou Lenkou Šťastnou a podpořená řadou dobrovolnic z mladého klubu Young BPW a dalších dívek. 

Organizace Business and Professional Women si klade za cíl sdružovat úspěšné a aktivní ženy, které se následně podporují a vzájemně si pomáhají ve svých činnostech. Mládežnická sekce Young, k níž se řadím i já, se pak zaměřuje na rozvoj potenciálu mladých žen a vytváření příležitostí pro jejich profesní i osobnostní růst. 

Jakožto členky Young BPW, bychom rády myšlenku a poslání organizace rozšířily také na mladé ženy a muže studující na České zemědělské univerzitě, jimž bychom chtěly pomoci k seberozvoji prostřednictvím studentské organizace. O zahájení činnosti této organizace Vás budeme informovat a budeme rádi, když se k nám přidáte. Prozatím však přijměte alespoň srdečné pozvání na akci Equal Pay Day a slečny také na všechny akce mladého klubu Young BPW, jehož aktivity můžete sledovat na naší Facebookové stránce.

Těšíme se na Vás.

Putování po severní Indii - díl třetí NOVÉ DILLÍ

NOVÉ DILLÍ – DEN PRVNÍ

Pokud jste četli předcházející díl našeho putování, tak jistě víte, že se nám podařilo zaspat úsvit nad Taj Mahalem, který jsme chtěli vidět. Abychom svoje pochybení napravili a nepřišli o tuhle vychvalovanou podívanou, dali jsme si další den znovu budík a tentokrát jsme už vstali. Jelikož jsme v samotném komplexu Taj Mahalu byli, jelikož se do něj platí vstup a jelikož jsme bydleli v hotelu s výhledem přímo na monument, hodili jsme na sebe rychle oblečení a vyvezli jsme se výtahem na střechu hotelu. Na střeše jsme prošli kolem restaurace, vylezli jsme si na nejvyšší bod, označovaný jako vyhlídka, a čekali, co se bude dít. Budu upřímná, nedělo se nic převratného. Taj Mahal jsme pozorovali víc jak půl hodiny, slunce mezi tím vyšlo, ale my jsme nějakou závratnou krásu nezaznamenali. Možná to bylo tím, že se na město ten den snesl mlžný opar nebo jen možná nemám dostatečně romantickou duši. Nakonec jsme ze střechy hotelu s větším nadšením než Taj Mahal sledovali okolní dění. Viděli jsme skupinku místních, kteří za úsvitu na přilehlé louce cvičili jógu, zahlédli jsme pána venčícího labradora (což je v Indii poměrně ojedinělý jev) a s pobavením jsme sledovali řidiče tuk-tuků, jak se shromažďují před jednotlivými hotely a jako supi čekají na svou kořist. 

Protože jsme vstávali opravdu brzy a protože jsme měli ještě dost času do odjezdu našeho vlaku do Nového Dillí, šli jsme si následně ještě na hodinku lehnout. Po snídani jsme pak už jen zaplatili hotel a vyrazili zase o dům dál. V souvislosti s placením hotelu snad stojí za zmínku komplikace, která nás při něm postihla. Naneštěstí zrovna v den našeho odjezdu v hotelu nefungovala platební brána a museli jsme tedy platit hotově. Díky Bohu se nám podařilo po značném úsilí a lovení peněz ze všech skrýší dát požadovaný finanční obnos dohromady. Umíte si však jistě představit, jak jsme si připadali, když jsme před personálem poměrně luxusního hotelu tahali peníze z míst, jako jsou pásky a ledvinky. Ještě štěstí, že jsme neměli bankovky třeba někde ve spodním prádle.

Ačkoli jsme měli z předchozího dne smluveného řidiče, který nás měl odvézt na nádraží, zůstali jsme stát na ulici ještě několik minut po smluveném čase a nikde nikdo. No, to není tak docela pravda. Okamžitě se k nám totiž seběhli řidiči tuk-tuků, zmínění supi, kteří se nás obratně snažili přeměnit ve své zákazníky. Nakonec jsme se s jedním z nich domluvili.

Na nádraží jsme byli tak akorát včas, chvilku před tím, než vlak přijel. Stejně jako předchozí vlak, i tenhle jsme našli prakticky hned a bez potíží. Na rozdíl od cesty z Jaipuru do Agry, jsme tentokrát nejeli klasickým vagonem s klasickými sedadly, ale takzvaným „sleeperem“. Sleeper je označení vagonu, uzpůsobeného k dlouhým cestám. Nachází se v něm jednotlivá kupé, která jsou vybavena třemi nad sebou umístěnými lůžky na každé straně. Při cestách přes den to ovšem v praxi vypadá, že jsou na horním lůžku naházené věci, prostřední lůžko je sklopené a na spodním se sedí. Nebylo ani příliš překvapením, že jsme v kupé a možná v celém vagonu byli jediní bílí turisté a že jsme se tedy opět stali centrem zájmu. Ještě dřív, než se vlak stačil rozjet, mi pán sedící naproti vrazil své mimino a fotil mě s ním. Pak se s námi a s tím samým miminem fotili další lidé. Navzdory nechutným záchodům, kterým se mi podařilo vyhnout, zvědavým pohledům a tvrdé sedačce, však byla nakonec cesta příjemná. Vděčíme za to i jednomu milému pánovi, který si s námi povídal a koupil nám lassi, tradiční indický jogurtový nápoj. Lassi bylo podáváno v kalíškách z pálené cihly. Místní kalíšky po dopití házeli z oken a mně poradili to samé. Ale to víte, jako Evropanka zvyklá na ochranu životního prostředí, jsem se místo toho jen mile usmála a kalíšek jsem si po zbytek cesty nechala. Původně jsem měla v plánu vyhodit ho do nejbližšího koše na nádraží, ale nakonec jsem si ho nechala a dovezla až domů. Ostatně vypadal hezky a tak mi teď slouží jako suvenýr.  

Cestou z nádraží v Novém Dillí k našemu hotelu, nás potkala první opravdu negativní zkušenost s Indií. Bohužel jsme se nechali k cestě přemluvit ne zrovna nejlepším řidičem tuk-tuku. Nabídl nám svezení k hotelu za dvě stě rupií. Když jsme chtěli smlouvat, říkal, že sto rupií za osobu a že to je minimum, na které jde. Nakonec jsme kývli, ale asi jsme už tehdy měli říct, že ne. Pokud někdy pojedete do Indie, pamatujte si, že cena tuk-tuku se nikdy neudává za osobu, ale za celý tuk-tuk dohromady. Hlavní překvapení se odehrálo, když jsme si uložili věci a nastoupili. Řidič tuk-tuku se totiž zřejmě rozhodl, že udělá ještě lepší kšeft a přibral k nám dalšího člověka. Tím člověkem byl jakýsi Ind s ohromným kufrem, který nám nacpal k nohám. Zejména díky kufru jsme pak seděli jako sardinky a doslova jsme se nemohli pohnout. Asi jsme měli vystoupit a jet s někým jiným, bohužel jsme to však neudělali a jeli jsme. Nemusím asi zdůrazňovat, že nás jednání řidiče naštvalo. Přítele naštvalo dokonce tak, že se rozhodl mu místo smluvených dvě stě rupií dát pouze sto padesát. Díky tomu pochopitelně naše jízda skončila hádkou, ze které nám pomohl personál hotelu, ve kterém jsme se ubytovali.

Hotel byl ucházející, ale jednoznačně nejhorší, ve kterém jsme prozatím bydleli. Nejenom, že jsme měli problémy s wi-fi, s klimatizací a dokonce i se vstupem do pokoje (vstup na čipovou kartu), ale ze sprchy tekl sotva čůrek vody, pod kterým bylo opravdu umění osprchovat se, natož umýt si vlasy. Hotel měl navíc i další nedostatky, jako jsou nefunkční televize nebo rozpadlé zásuvky. Tím nejhorším však bylo umístění našeho pokoje, který měl okna přímo na rušnou silnici, díky čemuž jsme se v noci pořádně nevyspali. Alespoň, že personál byl vstřícný a nápomocný. 

Jelikož je Nové Dillí v rámci Indie moderním městem, dá se v něm i moderně najíst. V duchu tohoto hesla jsme se krátce po ubytování naobědvali v Pizza Hut. Posilněni dobrým obědem, jsme se již konečně vydali na metro a do města. Metro v Novém Dillí Čecha určitě překvapí, a to v mnoha směrech. Hlavním překvapením jsou pravděpodobně bezpečnostní rámy a scany osobních věcí, kterými při každém vstupu do metra musíte projít, a také voják se samopalem, krytý v mini-bunkru, který se taktéž nachází na každé stanici metra. Navzdory těmto bezpečnostním opatřením, která by snad člověk očekával akorát tak v zemi nacházející se ve válečném stavu, metro překvapilo svým moderním vzezřením a vybavením. Všechny prostory metra byly čisté a udržované. Metra jsou navíc klimatizovaná, takže se v parních indických dnech stávají vítaným místem ke zchlazení. Co určitě stojí za zmínění, jsou speciální vagony pro ženy, které slouží ke zvýšení jejich bezpečnosti a do kterých mají muži, pod hrozbou pokut, vstup přísně zakázán. Nutno však dodat, že ženy smí cestovat jakýmkoli vagonem, nikoli pouze tím, který je pro ně speciálně určen. Možná nejvíc fascinující na Dillíském metru je fakt, že jeho sedm linek postavili za nějakých čtrnáct let. Páni stavitelé v Praze by si z nich mohli vzít příklad. 

I když jsme uvažovali o cestě do starého města, z časových důvodů jsme se nakonec rozhodli, že se jen půjdeme projít po Rajpath, cestě králů, ke slavné India Gate. Musím říct, že Rajpath, přilehlý park a celé její okolí nás příjemně překvapily. Poprvé od našeho příjezdu do Indie, jsme si připadali tak trochu jako doma. Ocitli jsme se totiž v části Nového Dillí, které se svou architekturou, čistotou, životním stylem, ale také třeba stylem oblékání lidí, podobá západním městům, na která jsme zvyklí. Celou Rajpath, pokud vím, nechali vystavět Britové. Snad proto se také tolik podobá francouzskému Champs-Eysées. Cestou k India Gate, která je pomníkem indickým vojákům, kteří padli v první světové válce, jsme si koupili zmrzlinu – první v celé Indii a byla sakra dobrá. U India Gate jsme se vyfotili, porozhlédli se, a jelikož se pomalu začalo stmívat, vydali jsme se na cestu zpět do hotelu. Cestou zpátky nás zaujal přechod pro chodce, vedoucí přes jednu z hlavních silnic, přes takovou indickou magistrálu. Nebudu lhát, v Dillí nás obecně zaujala existence přechodů pro chodce, tady to však šlo ještě dál. Jelikož Indové nejsou zvyklí na přechodech stavět a ze semaforů si často zas tak moc nedělají, jelikož jsou místní zvyklí přecházet kdykoli a kdekoli a jelikož tady zřejmě přecházelo hodně lidí, hlídali přechod policisté, kteří měli zřejmě za úkol hlídat, aby auta na červenou zastavila a aby chodci naopak čekali na zelenou. Pro Evropana, považujícího respektování přechodů a semaforů za naprostou samozřejmost opravdu zvláštní podívaná. Večeři jsme si ten den dali opět v lokálním podniku, paradoxně nazvaném „Miky’s“ a pak už jsme jen šli spát. Další den nás totiž měl čekat náročný program.

VÝDAJE
• Cesta v Agře na nádraží: 100 INR
• Cesta v Novém Dillí z nádraží: 150 INR
• Oběd v Pizza Hut: cca 210 INR / osoba
• Cestování metrem (předplacená karta): cca 150 INR / osoba
• Večeře u Mikyho: cca 215 INR / osoba

NOVÉ DILLÍ – DEN DRUHÝ

Myslím, že jsem na svůj věk navštívila poměrně hodně cizích zemí a měst. Zajímám se o historii a ráda chodím po památkách. Zřejmě právě proto jsem naučená v každém cizím městě zamířit nejprve do jeho staré, historické části. Můj přítel je na tom podobně, a tak jsme se rozhodli stejným scénářem řídit také v Novém Dillí. To jsme však ještě netušili, že se Nové Dillí tomu, co jsme zatím viděli, vymyká nejenom v různorodosti místního obyvatelstva. K tomu se ale vrátíme později.

Když jsme se druhý den našeho pobytu v Novém Dillí vzbudili a nasnídali, vyrazili jsme na obhlídku města. Po tom, co nás jistý řidič tuk-tuku poslal na metro zkratkou, která ovšem žádnou zkratkou nebyla a po tom, co jsme chvilku bloudili, jsme se přeci jen dostali na stanici New Delhi a vyrazili směrem na Connaught Place, kde jsme si v turistickém centru chtěli vyzvednout mapku města. Protože však bylo centrum od stanice metra dál, než jsme si mysleli, a hlavně přes několik rušných silnic, využili jsme služeb místního tuk-tukáře, který nás sám oslovil. Jelikož nám předtím ochotně vysvětlil, kde se nacházíme a kterým směrem je hledaný tourist office a jelikož své služby nabídl za pouhých čtyřicet rupií, neváhali jsme. Jak už to však u indických tuk-tukářů bývá zvykem, trval na tom, že nás rovnou zaveze ještě na jedno blízké tržiště. Protože jsme se tak či tak chystali udělat poslední nákupy, souhlasili jsme. Vyzvedli jsme si tedy mapku a pak už jsme vesele drandili na místní market. Jak jsme zjistili, nejednalo se o market, jaký jsme čekali, ale spíše o uzavřený obchodní komplex, a to poměrně drahý. I tak jsme si nakoupili čaj a dohodli se s řidičem na svezení do druhého marketu, který byl o něco levnější. Tady jsme už udělali větší nákup, pokrývající dárky prakticky pro všechny naše blízké, a s odlehčenou peněženkou jsme se nechali řidičem svézt zpět k metru, kde nás nabral. Bylo nám jasné, že když na nás čekal a zavezl nás také na trhy, budeme mu muset dát víc, než smluvených čtyřicet rupií. Částkou, o kterou si ve výsledku řekl, nám však vyrazil dech. Bylo to celých pět set rupií (počítejte přitom že cca 400 rupií je standard za alespoň půl denní vození a my s řidičem strávili sotva dvě hodiny). Jak možná tušíte, po vyřčení tohoto neadekvátního požadavku se strhlo smlouvání a hádka. Výsledek byl ten, že o pár minut později řidič chrlící nadávky a křičící, že jsme turisté, takže musíme solit, odjel se 150 rupiemi. Podotýkám, že bychom mu dali víc, ale ne potom, co si bez ostychu řekl o pět set a ještě nás urážel, když jsme mu je nechtěli dát. 

Vzpamatovávající se z šoku způsobeného hádkou s řidičem jsme došli zpět do metra a konečně jsme se vydali do starého města. Chyba. Nikdy, opakuji nikdy, nelezte do starého města v Novém Dillí. A pokud byste se tam přeci jen chtěli podívat (ano, je tam pár opravdu pěkných míst), nechte se raději vozit tuk-tukem nebo cyklorikšou. Jestliže jsme si mysleli, že už jsme na indický ruch a přecpané ulice zvyklí, tak jsme ještě nevěděli, jak to může vypadat v hlavním městě. A jak, že to tam vypadalo? Ulice tak narvané, že se jimi téměř nedalo projít, obchodníci ještě otravnější, než kdekoli jinde a do toho neuvěřitelný hluk a smog. Jediné, na co jsme se ve výsledku ve starém městě podívali, byla Ptačí nemocnice, kterou nechali vystavět Britové a do které lidé nosí zraněné ptáky k ošetření. Musím přiznat, že se mi tohle místo zalíbilo a nadchla mě myšlenka pomoci zraněným ptákům, stejně jako fakt, že se jednalo o neziskovou organizaci. Prohlédli jsme si pestrobarevnou přehlídku různě zraněných, ale zotavujících se ptáčků, zanechali místnímu personálu finanční dar na provoz a pokračovali dál, tentokrát k Red Fort. Jak už nám bylo řečeno jinými turisty a jak jsme se z pohledu zvenčí mohli přesvědčit, Red Fort se nijak nelišila od jiných indických pevností, které jsme už viděli. Proto jsme si jí pouze zvenčí vyfotili a pokračovali jsme v cestě. Poté, co jsme zjistili, že je zdejší mešita, která nás zajímala, zavřená a poté, co jsme se shodli, že ve starém městě nepotřebujeme zůstávat, jsme se šli najíst k McDonald’s a odjeli metrem zpět do nového města. 

Jak už jsem říkala, Nové Dillí se v mnohém vymyká městům, které jsme doposud poznali. Jestliže historické centrum města za moc nestálo, v novém městě jsme narazili na krásné a klidné památky. Jak areál Humayun’s Tomb, tak i krásný park Purana Qila, rozhodně stály za návštěvu a díky absenci jinak všudypřítomných obchodníků působily jako balzám na nervy. Myslím, že mě nikdy nepřestane překvapovat velkolepost, kterou se vyznačují všechny šlechtické hrobky v Indii. A to říkám dokonce potom, co jsem viděla Taj Mahal – pravděpodobně největší hrobku, co jsem kdy spatřila. 

Z Purana Qila jsme odcházeli se západem slunce, při kterém hlídači začali vyhánět návštěvníky. Jedním ze specifik Indie je, že velmi často nemívají otevírací dobu ohraničenou časem, ale mají ji stanovenou prostě od úsvitu do soumraku. Při odchodu jsme statečně odolali tuk-tukářům, kteří nás obklopili jako lvi bezbranné antilopy, a vydali jsme se pěšky na zhruba kilometr vzdálenou stanici metra. Stejně jako den předtím, i tentokrát jsme měli problém metro najít. Nedostatečnou a nevýraznou značenost stanic metra vnímám jako nedostatek tohoto jinak perfektně fungujícího dopravního prostředku. Nakonec jsme nicméně, díky pomoci hodného místního chlapce, cestu našli a vyčerpaní jsme se, se dvěma přestupy, dopravili na R.K.Ahram Marg, odkud jsme se prošli až na Gupta’s Road, na které jsme bydleli. Cestou jsme se zastavili v lokální jihoindické restauraci na večeři, stávající se z tradiční Dosy a Lassi, a následně, světe div se, v samoobsluze. Jednalo se o první a poslední samoobsluhu, na kterou jsme v Indii narazili. S pocitem zadostiučinění jsme si koupili nejenom potřebné vody, ale také sušenky a chipsy. 

VÝDAJE

• Cesta tuk-tukem od metra k tourist office, na trhy a zpět: 150 INR
• Nákupy na trhách (2x šperkovnice z bílého mramoru, 1x šátek, 2x masala chai, 1x sloník z bílého mramoru, 1x svícen z bílého mramoru, 1x povlak na polštář): 3 200 INR
• Hlídání bot před nemocnicí pro ptáky: 20 INR
• Dar nemocnici pro ptáky: 100 INR
• Oběd u McDonald‘s: cca 210 INR / osoba
• Cesta rikšou od metra k Humayun’s Tomb: 50 INR
• Vstup do Humayun’s Tomb: 250 INR / osoba
• Cesta tuk-tukem k Purana Qila: 60 INR
• Návštěva Purana Qila: 100 INR / osoba
• Večeře v jihoindické restauraci: cca 175 INR / osoba
• Nákup v samoobsluze: cca 45 INR / osoba

NOVÉ DILLÍ, JAIPUR – DEN TŘETÍ

Třetí den v Novém Dillí byl poněkud šílený. Hned vám vysvětlím proč. Vzhledem k tomu, že jsme v odpoledních hodinách měli odjíždět zpět do Jaipuru (ano, opravdu do Jaipuru), jsme si po snídani zabalili, zaplatili, uložili tašky na recepci a vyrazili jen na rychlou obhlídku hinduistického chrámu Gardwara Bangla Sahib. K místu jsme se dostali, jak jinak, metrem, ve kterém jsme narazili na zajímavou výstavu týkající se výstavby místního metra, a následně tuk-tukem za dvacet rupií. Musím však dodat, že takhle levný tuk-tuk jsme měli zřejmě jen proto, že nám jej domluvil rodilý Ind, kterého jsme potkali na ulici. 

Gardwara Bangla Sahib je překrásný hinduistický chrám, ve skutečnosti první hinduistický chrám, ve kterém jsme byli. Vstup do chrámu, jak to je zde zvykem, byl zadarmo. Jediné, co jsme museli udělat, bylo odložit boty v místní úschovně, umýt si nohy a uvázat kolem hlavy šátek. Nejenom samotný chrám, jehož hlavní oltář byl celý ze zlata, ale také nádvoří a přilehlé jezírko, nás uchvátily. Stejně, jako mnoho dalších staveb, které jsme již za svou cestu viděli, i tento chrám byl postaven z bílého mramoru. Když jsme se procházeli kolem rozlehlého jezírka, jehož voda má dle pověstí léčivé účinky, a když jsme si fotili hlavní oltář chrámu, zatímco se kolem nás nerušeně modlili lidé, jsme si asi poprvé plně uvědomili, jak úžasně mírumilovným a bezkonfliktním náboženstvím hinduismus je. Neumím si představit, že by se turisté promenádovali po kostele či mešitě uprostřed bohoslužeb a věřící to plně tolerovali. 

Na místě jsme se poměrně zdrželi, a tak jsme se rozhodli náš další plán, Akshardham, odložit na další den. Tady by asi stálo za to zastavit a trochu vysvětlit situaci. Ano, tento den jsme, jak jsem už psala, skutečně odjížděli z Nového Dillí zpět do Jaipuru. Aby však naše cesta nepostrádala nutnou dávku šílenosti, letěli jsme následující den brzy ráno zase zpět do Nového Dillí, ze kterého jsme po celém dni už „konečně“ odletěli zpět do Mnichova a následně do Prahy. Ptáte se, proč takto komplikovaná cesta? Daň za ultralevné letenky. V letecké dopravě totiž zpravidla platí, že čím víc přestupů máte, tím levnější bude letenka. My měli letenku se dvěma přestupy a podmínkou jejího uplatnění bylo zahájení cesty a odbavení zavazadel v první fázi cesty, v Jaipuru. Pokud bychom mohli do letadla nasednout až v Novém Dillí, udělali bychom to. Ve výsledku jsme tedy letěli takovouto trasou: Jaipur-Nové Dillí-Mnichov-Praha.

Že se s námi fotí kde kdo, jsme si zvykli. Že nás však zastaví skupina velmi dobře oblečených vládních úředníků před vládní budovou a budou chtít foto, nás překvapilo. Vždyť tito lidé musí být životní úrovní úplně někde jinde, než většina Indů a jistě už se podívali do Evropy nebo do Spojených států. Ale dobrá, alespoň byli zdvořilí a příjemní. Vzhledem k tomu, že jsme do odjezdu vlaku měli ještě asi tři hodiny času, což bylo málo na návštěvu další památky, ale moc na čekání na nádraží, zastavili jsme se v McDonald’s na oběd a v „naší“ objevené samoobsluze na nákup, ještě chvíli poseděli na recepci v hotelu a následně se vyrazili s řidičem tuk-tuku procpávat Dillískou zácpou. I přes zdržení a dlouhý oběd jsme nicméně na nádraží ještě asi hodinu čekali. Musím podotknout, že naše cesta z Nového Dillí do Jaipuru byla podstatně nepříjemnější, než cesta z Agry do Nového Dillí, a to navzdory faktu, že jsme jeli stejným typem vlaku. Tento rozdíl byl zapříčiněn pravděpodobně delší cestou, která mě donutila navštívit nechutné vlakové záchody, ale také osazenstvem našeho kupé. Jestliže jsme se těšili na veselé a komunikativní Indy, spletli jsme se. Indové s námi sice seděli, ale byli to nekomunikativní, prazvláštní, v tradičních hábitech oblečení muslimští Indové. Ne, že bych měla něco proti muslimům, ale musím přiznat, že jsem z těch chlapů vůbec neměla dobrý pocit. Na nepříjemném pocitu mi nepřidával ani fakt, že se mi na krku houpal můj oblíbený křížek. Nicméně když později přistoupil muž, kterého bych označila výrazem indický cikán, který jel načerno a který se ještě snažil nás ostatní z kupé vystrkávat, došla jsem k závěru, že ortodoxní muslimové nebudou ti problémoví. Jestliže jsme cestou v tomto vlaku viděli něco zajímavého, byl to opravdový slum. Je smutné vidět, v jakých podmínkách někteří lidé musí žít.

Do Jaipuru jsme dorazili zhruba v půl desáté večer, po pětihodinové cestě. Šťastní, že jsme zase na nohou a že se můžeme pořádně protáhnout, jsme vyšli před nádraží, nakoupili vodu a šli shánět tuk-tuk. Nebyla by to Indie, kdyby po nás řidiči, posilnění vědomím, že je večer a nemáme jinou možnost, nechtěli neúměrně vysokou cenu. Na rozdíl od řidičů v Novém Dillí, však byli tito přístupní smlouvání a brali jej poměrně s nadhledem. Nakonec jsme se tedy za dvě stě padesát rupií nechali svézt k hotelu a ještě jsme si s mladým usměvavým řidičem příjemně popovídali. 

Naneštěstí nás v hotelu čekalo nepříjemné překvapení. Navzdory rezervaci, udělané dostatečně dlouho dopředu, nám bylo oznámeno, že má hotel plnou kapacitu a že pro nás nemají pokoj. Představte si situaci, kdy v deset večer přijedete vyčerpaní do hotelu s tím, že v pět ráno zase musíte vstávat a toto je Vám sděleno? Jak byste reagovali? Dovedu si představit, že by se velké procento lidí hodně rozčílilo. Nám se však podařilo zachovat klid a ve výsledku, a ve spolupráci s portálem Booking.com, přes který rezervace proběhla, jsme byli ubytování ve vedlejším hotelu. Jednání portálu Booking.com musím pochválit. Dostali jsme se totiž do situace, kdy jsme bydleli v horším hotelu, než jaký jsme si objednali, a to za cenu hotelu původního. Rezervační portál nám však tento cenový rozdíl vyrovnal a poslal peníze nazpět. 

VÝDAJE

• Tuk-tuk od metra ke Gardwara Bangla Sahib: 20 INR
• Nákup v samoobsluze: cca 165 INR / osoba
• Oběd u McDonald’s: cca 180 INR / osoba
• Cesta z hotelu na nádraží tuk-tukem: 130 INR
• tuk-tuk z nádraží na hotel: 250 INR

JAIPUR, NOVÉ DILLÍ – DEN POSLEDNÍ

Když jsme náš poslední den v Indii vstávali v pět ráno, připadali jsme si jako zombie. No, alespoň já jsem si tak připadala určitě. Poté, co jsme absolvovali „wake-up call“ z recepce a oblékli se, a potom, co jsem ze sebe já alespoň trochu udělala člověka, jsme se i s krosnami odebrali na recepci, kde jsme rychle zaplatili. Následně jsme už smluveným taxíkem vyrazili na letiště. Musím uznat, že zhruba deset minut dlouhá cesta za dvě stě rupií byla poměrně drahá. Na druhou stranu, v půl šesté ráno bychom v okolí hotelu nic jiného nesehnali. Zřejmě proto, že jsme byli ještě rozespalí, nechali jsme se na letišti přemluvit k využití služeb portýra, který nám odvezl tašky do vnitřní haly. Jak se později ukázalo, tato cesta byla asi tak sto metrů a nechal si za ní zaplatit sto rupií. No nic, příště budeme moudřejší. Co nás však opravdu příjemně překvapilo, byl fakt, že jsme si zde odbavili zavazadla, která následně sama, bez našeho zásahu, putovala (a úspěšně doputovala) až do Prahy.

Z Jaipuru do Nového Dillí jsme letěli tím samým vrtulovým letadlem, jako devět dní předtím z Dillí do Jaipuru. Vzhledem k ranní hodině a nedostatku spánku, jsem zhruba hodinový let zaspala. Jak se pak ukázalo, dobře jsem udělala. Přistání prý vůbec nebylo hladké a podařilo se až na druhý pokus. Jak se tak znám, a když přičtu nedávné letecké neštěstí německých aerolinek, pěkně by mě to vyděsilo. Protože jsme měli dvě příruční zavazadla v podobě batohu a sportovní tašky, ze všeho nejdřív jsme na letišti v Dillí vyhledali úschovnu zavazadel, kde jsme tašku odložili. Následně jsme, tentokrát už pouze s batohem, vyrazili do metra na letištní expres a dopravili jsme se do centra města. Trochu ironie, když uvážíte, že jsme se ocitli v místech, kde jsme byli ani ne před čtyřiadvaceti hodinami a že jsme se mezitím přesunuli do jiného města a zpět. 

Naše plány na tento den byly jasné – Akshardham a utracení posledních rupií. Pokud nám zbude nějaký čas, říkali jsme si, podíváme se ještě na jednu památku. Poté, co jsme k Akshardham dorazili, nám nicméně začalo být jasné, že nic jiného už nestihneme. Akshardham byl asi nejpřísněji hlídanou památkou, se kterou jsme se v Indii setkali. Dokonce přísněji, než samotný Taj Mahal. Ačkoli se bezpochyby jednalo o nejkrásnější hinduistický chrám, na který jsme narazili, a který nám doslova vyrazil dech, nemáme z něj jedinou fotku. Nejenom, že v celém obrovském chrámovém komplexu platí přísný zákaz focení a natáčení, zákazy jdou ještě dál. Dovnitř si totiž nesmíte vzít nic, než doklady, peníze, pokrývku hlavy a vodu. Vše ostatní, včetně mobilních telefonů a fotoaparátů, musíte odevzdat do pečlivě hlídané šatny. Když mluvím o pečlivosti, mám na mysli opravdovou pečlivost. Nejenom, že byly celé šatny hlídané kamerovým systémem, ale každý návštěvník navíc vyplňoval jakýsi podací lístek a na kameru ukázal své cennosti, které následně hlídač zaznamenal. Za tyto zaznamenané cennosti správa objektu ručila. Přiznávám, že i tak jsem své věci předávala s jistou nedůvěrou a strachem, jestli je ještě někdy uvidím. Návštěva chrámu ovšem stála za všechna rizika.

Akshardham je skvostnou ukázkou překrásné hinduistické architektury a kultury. Nejenom monumentální stavba chrámu samotného, ale také jeho okolí, nádvoří a chodby nebo třeba úžasné sochy slonů v životní velikosti. To vše nás okouzlilo, jen co jsme vstoupili. Na rozdíl od jiných svatých míst v Indii, tady nicméně není chrám tím jediným, co uvidíte. Správa Akshardham se rozhodla z místa udělat také jakési vzdělávací centrum, seznamující návštěvníky s hinduistickou vírou a indickou kulturou. Díky tomu jsou uvnitř komplexu k vidění moc pěkné a propracované exhibice, zahrnující promítání filmu, projížďku na loďce historií Indie a putování životem a učením zdejšího guru, Swaminarayana. Toto putování je soustavou krátkých scének, odehrávaných důmyslnými a propracovanými loutkami v životní velikosti a mechanicky řízenými. 

Jelikož jsme v chrámovém komplexu strávili téměř čtyři hodiny, usoudili jsme, že bude lepší další památky odložit až na nějakou příští návštěvu Nového Dillí. Místo pokračování v turistice jsme se metrem dopravili na R.K.Ashram Road, odkud jsme se prošli přes Main Bazaar, kde jsme udělali poslední nákupy, až k New Delhi. Poté, co jsme vrátili předplacené karty na metro a koupili si tokeny na letištní expres, jsme se rozloučili s Novým Dillí a uchýlili jsme se k čekání na letišti. Ani tam jsme se nicméně nenudili. Stihli jsme na požádání vyplnit turistický dotazník, najíst se a utratit poslední rupie. Díky neustálým změnám našeho letu (který se ve výsledku vrátil na původní čas) bylo navíc naše čekání poněkud dobrodružné. Na dobrodružnosti mu přidávala také bouře, která zuřila všude kolem ještě chvilku před naším startem. Ne, že bych si přála sedět v letadle, které vzlítá přímo do centra bouře, ale co jsem mohla dělat. Pomodlila jsem se, najedla se a usnula. Let byl nakonec vcelku příjemný, a to dokonce i navzdory dvěma permanentně řvoucím miminům na palubě. Až do Prahy jsme se dostali bez komplikací a prakticky okamžitě jsme začali uvažovat o další dovolené. Člověk přece potřebuje něco, na co se může těšit, ne? 

VÝDAJE

• tuk-tuk z hotelu na letiště: 200 INR
• portýr na letišti: 100 INR
• úschova příručního zavazadla na letišti: 180 INR / cca 10 hodin
• cesta z letiště do centra města: 60 INR / osoba
• exhibice v Akshardhamu: 170 INR / osoba
• svačina a oběd v Akshardham: cca 125 INR / osoba
• nákupy na Main Bazaar: cca 300 INR / osoba
• cesta zpět na letiště: 60 INR / osoba
• kafe a donut na letišti: 90 INR / osoba
• večeře na letišti: cca 300 INR / osoba
• poslední nákupy na letišti: 60 INR / osoba (+ 3 USD)