Ruka Fátimy - dobrodružná pouť napříč kulturou a náboženstvím

Autor: Ildefonso Falcones  

Název v originále: La mano de Fátima

Místo vydání: Praha

Nakladatelství: Argo

Rok vydání: 2010

Překlad: Jana Novotná

Počet stran: 672

Ruka Fátimy, historický román zasazený do prostředí Španělska 16.-17. století, je dílem, které by si možná v dnešní době vyhrocených vztahů mezi východem a západem, vztahů mezi křesťanstvím a islámem, měl přečíst každý. Možná jste si všimli, že mi trvalo až příliš dlouho knihu přečíst. Hned na úvod bych ráda upozornila, že to nic nevypovídá o kvalitě či poutavosti díla, ale pouze o mé pracovně-studijní vytíženosti. Ruka Fátimy rozhodně za přečtení stojí a troufám si říct, že Vás minimálně zaujme. 

Zamysleli jste se někdy nad nesmyslností náboženských válek? Napadlo Vás někdy, že možná jejich příčinou nejsou ani tak náboženské rozdíly, jako spíš neochota naslouchat těm druhým? Jste toho názoru, že v těchto válkách neexistuje správná a špatná strana? Nad tím vším a nad mnoha dalšími, s tématikou spojenými tématy, se autor v rámci knihy zamýšlí. Možná, že jsou v dnešní době takovéto úvahy důležitější a hodnotnější, než kdy jindy.

Ildefonso Falcones, světoznámý autor historických románů, si tentokrát pro své vyprávění vybral prostředí Španělska 16.-17. století, zmítaného neutuchajícími boji mezi křesťanským obyvatelstvem a porobenými a násilím pokřtěnými muslimy, takzvanými morisky, kteří ve španělských královstvích našli svůj domov. Na osobním a velmi detailně popsaném příběhu jednoho z těchto morisků, Hernanda Ruize, nevlastního syna chudého mezkaře, autor popisuje události, které vedly k válce mezi křesťany a morisky a které po dlouhých desetiletích vyústily v definitivní vyhoštění španělských maurů. 

Jak už jsem uvedla dřív, Ruka Fátimy, je historický román. Autor v něm tedy vychází z reálných, mnohými zdroji zdokumentovaných událostí, do nichž nejenom mistrně zasazuje životní cesty Hernanda Ruize, ale které za využití bohaté fantazie jemu vlastní také propojuje v jednolitou skládanku do sebe přesně zapadajících částí. 

Co bych chtěla na díle obzvlášť vyzdvihnout a ocenit je jeho nejednostranné pojetí. Autor vytváří jedinečný prostor, znázorňující dvě strany mince. Na jednu stranu nás seznamuje s osudem plným zvratů, který byl přichystán pro zapáleného muslima Hernanda, prostřednictvím kterého čtenáře dostává na muslimskou stranu barikády. Na druhou stranu popisuje a vysvětluje stanoviska a chování křesťanů, a to paradoxně opět prostřednictvím postavy Hernanda, který jakoby po celou knihu balancoval někde na hranici obou náboženství. Jedním z atributů dobré knihy je její schopnost vtáhnout čtenáře do děje a prožívat prožívat příběhy spolu s hlavními postavami. Ruka Fátimy toto dokázala. Neštěstí a pády, která Hernanda potkají, Vás dozajista zasáhnout. Jeho radosti a úspěchy zase bude prožívat s dostatečným zadostiučiněním. Ačkoli je příběh rozvinut na téměř sedmi stech stranách, nemůžu říct, že by zahrnoval zbytečně obsažné a nezáživné pasáže. Každá jednotlivá událost napříč celým dílem mají své opodstatnění a jejich vynechání by mohlo vést k pocitům neúplnost a zmatečnosti. 

Hodnocení 5/5

Pozvánka na letní tábor s výukou angličtiny

Vážení přátelé, drazí čtenáři,

omlouvám se za trochu "off-topic" téma, ale dovolte mi pozvat Vás a především Vaše děti na některý z tradičních letních táborů s výukou angličtiny, pořádaných jazykovou školou JS FAN, ve které v současné době pracuji na postu zástupkyně ředitelky. 

JS FAN je pražská jazyková škola s mnohaletou tradicí, zaměřující se především na výuku cizích jazyků u dětí. Většinu našich služeb tvoří kurzy angličtiny pro předškolní a školní děti, výuka angličtiny přímo v mateřských školách, doučování školní angličtiny a konverzační kurzy pro děti. Pořádáme ale také kurzy pro dospělé a jsme schopni své studenty individuálně připravit na jazykové zkoušky z angličtiny všech úrovní.

Podstatnou část naší činnosti tvoří také letní tábory s výukou angličtiny, které letos pořádáme již 8. rokem. V naší nabídce se letos nachází týdenní letní tábor s angličtinou v Rokytnici nad Jizerou, několik turnusů příměstských táborů s angličtinou a bruslením v pražských Běchovicích a několik turnusů příměstských táborů s angličtinou na pražském Chodově. Všechny tábory jsou určeny dětem od 4 do 12 let.

V rámci týdenního letního tábora nás letos čeká celotáborová hra na téma "Cesta do pravěku". Tábor je koncipován tak, že se v dopoledních hodinách děti věnují výuce angličtiny, probíhající hravou formou (v závislosti na počasí venku) a dopoledne soutěží v rámci celotáborové hry. Všechny odpolední aktivity a soutěže jsou přitom koncipovány tak, aby do nich byla zapojena angličtina a témata, probíraná na dopolední výuce. Děti se také mohou těšit na bohatý doprovodný program, tvořený například karnevalem, večerní hrou, výletem, táborákem nebo tradiční "poutí" (sbírání bodů v rámci soutěží na stanovištích a následný nákup sladkostí a odměn u stánku). 

Oba dva příměstské tábory (Chodov, Běchovice) jsou opět vedeny tak, aby se děti v dopoledních hodinách věnovaly výuce angličtiny. Rozdíl mezi těmito dvěma tábory nastává v odpoledním programu. Zatímco v Běchovicích se děti odpoledne věnují bruslení na in-line bruslích, zpestřené o karneval či pouť, na Chodově je čeká různorodý program zahrnující rukodělné činnosti, návštěvu Hasičské stanice, výlet do pražské ZOO či návštěvu Toulcova dvora, zpestřenou o doprovodný program. 

Více informací najdete na našich webových stránkách nebo na facebooku. Případné dotazy můžete směřovat přímo sem, na facebook nebo na email lucie.prokopova@jsfan.cz 

EQUAL PAY DAY 2015 – DVA OBOHACUJÍCÍ DNY NABITÉ ZAJÍMAVÝM PROGRAMEM, O KTERÉ BYSTE ROZHODNĚ NEMĚLI PŘIJÍT

Ve dnech 17. a 18. dubna 2015 se v pražském Clarion Congress Hotelu, k příležitosti mezinárodního dne rovnosti platů, již po šesté uskuteční konference úspěšných žen s výmluvným názvem Equal Pay Day (den rovnosti platů). Nezasvěcený jedinec si pravděpodobně láme hlavu nad tím, co může být náplní takové konference, či může dokonce podlehnout dojmu, že se jedná o jakousi demonstrativní akci. To by však bylo hrubé zkreslení. Pokud k těmto nezasvěceným patříte i Vy, pojďte se teď se mnou podívat na to, o co se vlastně jedná.

PROČ SE EQUAL PAY DAY KONÁ?

Navzdory rovným právům, kterým se ženy a muži v současné společnosti těší, stále ještě čelíme rozdílu v průměrných platech, které aktuálně činí celých 21%. Rozdílnost průměrných platů mezi pohlavími nicméně nejsou jediným problémem, se kterým se ženy při budování své kariéry setkávají. Jisté bariéry tvoří také společenské stereotypy ohledně zaměstnávání žen na vedoucích pozicích. 

O CO SE TEDY JEDNÁ?

Equal Pay Day je událostí sdružující úspěšné ženy ze všemožných oborů a polí působnosti, které jsou živým důkazem toho, že i žena, a to dokonce i žena s rodinou, může dosáhnout na vysoké postavení a prestižní pracovní zařazení ve vedení firem, na něm se pohybuje se samozřejmostí, obratností, výkonností a rozhodností, která bývá často připisovaná výlučně mužům. Tyto zástupkyně z řad top manažerek, úspěšných podnikatelek či veřejně známých osobností mají na konferenci dvojí úkol. 

Prvním z nich je sdílením svého profesního a soukromého životního příběhu, předávaného prostřednictvím zajímavých přednášek, dokázat, že mateřství, kterému je často připisován nízký počet žen na vedoucích pozicích, nemusí být ve skutečnosti pro kariéru překážkou. Druhým, a snad ještě významnějším úkolem je, tentokrát za pomoci tak zvaného speed mentoringu (hodinová diskuse za účelem předávání zkušeností, znalostí, inspirace a pozitivní motivace, pozn. aut.), předat něco ze svého know-how všem zúčastněným. Mezi těmito úspěšnými ženami, mentorkami a patronkami celé akce, letos vystoupí například Markéta Fialová, Mirka Čejková, Barbora Chuecos, Veronika Brázdilová, Drahomíra Mandíková a mnoho dalších. Chybět nebude ani eurokomisařka Věra Jourová, která v pátek ráno konferenci zahájí.

CO NÁS NA AKCI ČEKÁ?

Equal Pay Day je akcí skutečně velkého formátu a nešetří na programu ani doprovodných aktivitách. V pátek 17. dubna se mohou účastníci těšit na den nabitý zajímavými přednáškami, sobota 18. dubna bude naplněna mentoringy u kulatých stolů, a to vše bude doplněno o koučovací centrum, světelnou show, kosmetické poradenství, doprovodné workshopy a mnoho dalšího. Kromě lákavého hlavního programu bude navíc pro zúčastněné k dispozici dobré jídlo a pití a pro maminky či tatínky bude připraven dětský koutek Rossmánek s hlídáním a zajímavými soutěžemi. 

KDO ZA TÍM VŠÍM STOJÍ?

Zorganizovat událost takovéhoto rozsahu není jen tak a je na to zapotřebí celého týmu schopných a zapálených lidí. Stejně jako předchozí roky, i letos za Equal Pay Day stojí organizace úspěšných a podnikavých žen, Business and Professional Women ČR, vedená vždy energickou Lenkou Šťastnou a podpořená řadou dobrovolnic z mladého klubu Young BPW a dalších dívek. 

Organizace Business and Professional Women si klade za cíl sdružovat úspěšné a aktivní ženy, které se následně podporují a vzájemně si pomáhají ve svých činnostech. Mládežnická sekce Young, k níž se řadím i já, se pak zaměřuje na rozvoj potenciálu mladých žen a vytváření příležitostí pro jejich profesní i osobnostní růst. 

Jakožto členky Young BPW, bychom rády myšlenku a poslání organizace rozšířily také na mladé ženy a muže studující na České zemědělské univerzitě, jimž bychom chtěly pomoci k seberozvoji prostřednictvím studentské organizace. O zahájení činnosti této organizace Vás budeme informovat a budeme rádi, když se k nám přidáte. Prozatím však přijměte alespoň srdečné pozvání na akci Equal Pay Day a slečny také na všechny akce mladého klubu Young BPW, jehož aktivity můžete sledovat na naší Facebookové stránce.

Těšíme se na Vás.

Putování po severní Indii - díl třetí NOVÉ DILLÍ

NOVÉ DILLÍ – DEN PRVNÍ

Pokud jste četli předcházející díl našeho putování, tak jistě víte, že se nám podařilo zaspat úsvit nad Taj Mahalem, který jsme chtěli vidět. Abychom svoje pochybení napravili a nepřišli o tuhle vychvalovanou podívanou, dali jsme si další den znovu budík a tentokrát jsme už vstali. Jelikož jsme v samotném komplexu Taj Mahalu byli, jelikož se do něj platí vstup a jelikož jsme bydleli v hotelu s výhledem přímo na monument, hodili jsme na sebe rychle oblečení a vyvezli jsme se výtahem na střechu hotelu. Na střeše jsme prošli kolem restaurace, vylezli jsme si na nejvyšší bod, označovaný jako vyhlídka, a čekali, co se bude dít. Budu upřímná, nedělo se nic převratného. Taj Mahal jsme pozorovali víc jak půl hodiny, slunce mezi tím vyšlo, ale my jsme nějakou závratnou krásu nezaznamenali. Možná to bylo tím, že se na město ten den snesl mlžný opar nebo jen možná nemám dostatečně romantickou duši. Nakonec jsme ze střechy hotelu s větším nadšením než Taj Mahal sledovali okolní dění. Viděli jsme skupinku místních, kteří za úsvitu na přilehlé louce cvičili jógu, zahlédli jsme pána venčícího labradora (což je v Indii poměrně ojedinělý jev) a s pobavením jsme sledovali řidiče tuk-tuků, jak se shromažďují před jednotlivými hotely a jako supi čekají na svou kořist. 

Protože jsme vstávali opravdu brzy a protože jsme měli ještě dost času do odjezdu našeho vlaku do Nového Dillí, šli jsme si následně ještě na hodinku lehnout. Po snídani jsme pak už jen zaplatili hotel a vyrazili zase o dům dál. V souvislosti s placením hotelu snad stojí za zmínku komplikace, která nás při něm postihla. Naneštěstí zrovna v den našeho odjezdu v hotelu nefungovala platební brána a museli jsme tedy platit hotově. Díky Bohu se nám podařilo po značném úsilí a lovení peněz ze všech skrýší dát požadovaný finanční obnos dohromady. Umíte si však jistě představit, jak jsme si připadali, když jsme před personálem poměrně luxusního hotelu tahali peníze z míst, jako jsou pásky a ledvinky. Ještě štěstí, že jsme neměli bankovky třeba někde ve spodním prádle.

Ačkoli jsme měli z předchozího dne smluveného řidiče, který nás měl odvézt na nádraží, zůstali jsme stát na ulici ještě několik minut po smluveném čase a nikde nikdo. No, to není tak docela pravda. Okamžitě se k nám totiž seběhli řidiči tuk-tuků, zmínění supi, kteří se nás obratně snažili přeměnit ve své zákazníky. Nakonec jsme se s jedním z nich domluvili.

Na nádraží jsme byli tak akorát včas, chvilku před tím, než vlak přijel. Stejně jako předchozí vlak, i tenhle jsme našli prakticky hned a bez potíží. Na rozdíl od cesty z Jaipuru do Agry, jsme tentokrát nejeli klasickým vagonem s klasickými sedadly, ale takzvaným „sleeperem“. Sleeper je označení vagonu, uzpůsobeného k dlouhým cestám. Nachází se v něm jednotlivá kupé, která jsou vybavena třemi nad sebou umístěnými lůžky na každé straně. Při cestách přes den to ovšem v praxi vypadá, že jsou na horním lůžku naházené věci, prostřední lůžko je sklopené a na spodním se sedí. Nebylo ani příliš překvapením, že jsme v kupé a možná v celém vagonu byli jediní bílí turisté a že jsme se tedy opět stali centrem zájmu. Ještě dřív, než se vlak stačil rozjet, mi pán sedící naproti vrazil své mimino a fotil mě s ním. Pak se s námi a s tím samým miminem fotili další lidé. Navzdory nechutným záchodům, kterým se mi podařilo vyhnout, zvědavým pohledům a tvrdé sedačce, však byla nakonec cesta příjemná. Vděčíme za to i jednomu milému pánovi, který si s námi povídal a koupil nám lassi, tradiční indický jogurtový nápoj. Lassi bylo podáváno v kalíškách z pálené cihly. Místní kalíšky po dopití házeli z oken a mně poradili to samé. Ale to víte, jako Evropanka zvyklá na ochranu životního prostředí, jsem se místo toho jen mile usmála a kalíšek jsem si po zbytek cesty nechala. Původně jsem měla v plánu vyhodit ho do nejbližšího koše na nádraží, ale nakonec jsem si ho nechala a dovezla až domů. Ostatně vypadal hezky a tak mi teď slouží jako suvenýr.  

Cestou z nádraží v Novém Dillí k našemu hotelu, nás potkala první opravdu negativní zkušenost s Indií. Bohužel jsme se nechali k cestě přemluvit ne zrovna nejlepším řidičem tuk-tuku. Nabídl nám svezení k hotelu za dvě stě rupií. Když jsme chtěli smlouvat, říkal, že sto rupií za osobu a že to je minimum, na které jde. Nakonec jsme kývli, ale asi jsme už tehdy měli říct, že ne. Pokud někdy pojedete do Indie, pamatujte si, že cena tuk-tuku se nikdy neudává za osobu, ale za celý tuk-tuk dohromady. Hlavní překvapení se odehrálo, když jsme si uložili věci a nastoupili. Řidič tuk-tuku se totiž zřejmě rozhodl, že udělá ještě lepší kšeft a přibral k nám dalšího člověka. Tím člověkem byl jakýsi Ind s ohromným kufrem, který nám nacpal k nohám. Zejména díky kufru jsme pak seděli jako sardinky a doslova jsme se nemohli pohnout. Asi jsme měli vystoupit a jet s někým jiným, bohužel jsme to však neudělali a jeli jsme. Nemusím asi zdůrazňovat, že nás jednání řidiče naštvalo. Přítele naštvalo dokonce tak, že se rozhodl mu místo smluvených dvě stě rupií dát pouze sto padesát. Díky tomu pochopitelně naše jízda skončila hádkou, ze které nám pomohl personál hotelu, ve kterém jsme se ubytovali.

Hotel byl ucházející, ale jednoznačně nejhorší, ve kterém jsme prozatím bydleli. Nejenom, že jsme měli problémy s wi-fi, s klimatizací a dokonce i se vstupem do pokoje (vstup na čipovou kartu), ale ze sprchy tekl sotva čůrek vody, pod kterým bylo opravdu umění osprchovat se, natož umýt si vlasy. Hotel měl navíc i další nedostatky, jako jsou nefunkční televize nebo rozpadlé zásuvky. Tím nejhorším však bylo umístění našeho pokoje, který měl okna přímo na rušnou silnici, díky čemuž jsme se v noci pořádně nevyspali. Alespoň, že personál byl vstřícný a nápomocný. 

Jelikož je Nové Dillí v rámci Indie moderním městem, dá se v něm i moderně najíst. V duchu tohoto hesla jsme se krátce po ubytování naobědvali v Pizza Hut. Posilněni dobrým obědem, jsme se již konečně vydali na metro a do města. Metro v Novém Dillí Čecha určitě překvapí, a to v mnoha směrech. Hlavním překvapením jsou pravděpodobně bezpečnostní rámy a scany osobních věcí, kterými při každém vstupu do metra musíte projít, a také voják se samopalem, krytý v mini-bunkru, který se taktéž nachází na každé stanici metra. Navzdory těmto bezpečnostním opatřením, která by snad člověk očekával akorát tak v zemi nacházející se ve válečném stavu, metro překvapilo svým moderním vzezřením a vybavením. Všechny prostory metra byly čisté a udržované. Metra jsou navíc klimatizovaná, takže se v parních indických dnech stávají vítaným místem ke zchlazení. Co určitě stojí za zmínění, jsou speciální vagony pro ženy, které slouží ke zvýšení jejich bezpečnosti a do kterých mají muži, pod hrozbou pokut, vstup přísně zakázán. Nutno však dodat, že ženy smí cestovat jakýmkoli vagonem, nikoli pouze tím, který je pro ně speciálně určen. Možná nejvíc fascinující na Dillíském metru je fakt, že jeho sedm linek postavili za nějakých čtrnáct let. Páni stavitelé v Praze by si z nich mohli vzít příklad. 

I když jsme uvažovali o cestě do starého města, z časových důvodů jsme se nakonec rozhodli, že se jen půjdeme projít po Rajpath, cestě králů, ke slavné India Gate. Musím říct, že Rajpath, přilehlý park a celé její okolí nás příjemně překvapily. Poprvé od našeho příjezdu do Indie, jsme si připadali tak trochu jako doma. Ocitli jsme se totiž v části Nového Dillí, které se svou architekturou, čistotou, životním stylem, ale také třeba stylem oblékání lidí, podobá západním městům, na která jsme zvyklí. Celou Rajpath, pokud vím, nechali vystavět Britové. Snad proto se také tolik podobá francouzskému Champs-Eysées. Cestou k India Gate, která je pomníkem indickým vojákům, kteří padli v první světové válce, jsme si koupili zmrzlinu – první v celé Indii a byla sakra dobrá. U India Gate jsme se vyfotili, porozhlédli se, a jelikož se pomalu začalo stmívat, vydali jsme se na cestu zpět do hotelu. Cestou zpátky nás zaujal přechod pro chodce, vedoucí přes jednu z hlavních silnic, přes takovou indickou magistrálu. Nebudu lhát, v Dillí nás obecně zaujala existence přechodů pro chodce, tady to však šlo ještě dál. Jelikož Indové nejsou zvyklí na přechodech stavět a ze semaforů si často zas tak moc nedělají, jelikož jsou místní zvyklí přecházet kdykoli a kdekoli a jelikož tady zřejmě přecházelo hodně lidí, hlídali přechod policisté, kteří měli zřejmě za úkol hlídat, aby auta na červenou zastavila a aby chodci naopak čekali na zelenou. Pro Evropana, považujícího respektování přechodů a semaforů za naprostou samozřejmost opravdu zvláštní podívaná. Večeři jsme si ten den dali opět v lokálním podniku, paradoxně nazvaném „Miky’s“ a pak už jsme jen šli spát. Další den nás totiž měl čekat náročný program.

VÝDAJE
• Cesta v Agře na nádraží: 100 INR
• Cesta v Novém Dillí z nádraží: 150 INR
• Oběd v Pizza Hut: cca 210 INR / osoba
• Cestování metrem (předplacená karta): cca 150 INR / osoba
• Večeře u Mikyho: cca 215 INR / osoba

NOVÉ DILLÍ – DEN DRUHÝ

Myslím, že jsem na svůj věk navštívila poměrně hodně cizích zemí a měst. Zajímám se o historii a ráda chodím po památkách. Zřejmě právě proto jsem naučená v každém cizím městě zamířit nejprve do jeho staré, historické části. Můj přítel je na tom podobně, a tak jsme se rozhodli stejným scénářem řídit také v Novém Dillí. To jsme však ještě netušili, že se Nové Dillí tomu, co jsme zatím viděli, vymyká nejenom v různorodosti místního obyvatelstva. K tomu se ale vrátíme později.

Když jsme se druhý den našeho pobytu v Novém Dillí vzbudili a nasnídali, vyrazili jsme na obhlídku města. Po tom, co nás jistý řidič tuk-tuku poslal na metro zkratkou, která ovšem žádnou zkratkou nebyla a po tom, co jsme chvilku bloudili, jsme se přeci jen dostali na stanici New Delhi a vyrazili směrem na Connaught Place, kde jsme si v turistickém centru chtěli vyzvednout mapku města. Protože však bylo centrum od stanice metra dál, než jsme si mysleli, a hlavně přes několik rušných silnic, využili jsme služeb místního tuk-tukáře, který nás sám oslovil. Jelikož nám předtím ochotně vysvětlil, kde se nacházíme a kterým směrem je hledaný tourist office a jelikož své služby nabídl za pouhých čtyřicet rupií, neváhali jsme. Jak už to však u indických tuk-tukářů bývá zvykem, trval na tom, že nás rovnou zaveze ještě na jedno blízké tržiště. Protože jsme se tak či tak chystali udělat poslední nákupy, souhlasili jsme. Vyzvedli jsme si tedy mapku a pak už jsme vesele drandili na místní market. Jak jsme zjistili, nejednalo se o market, jaký jsme čekali, ale spíše o uzavřený obchodní komplex, a to poměrně drahý. I tak jsme si nakoupili čaj a dohodli se s řidičem na svezení do druhého marketu, který byl o něco levnější. Tady jsme už udělali větší nákup, pokrývající dárky prakticky pro všechny naše blízké, a s odlehčenou peněženkou jsme se nechali řidičem svézt zpět k metru, kde nás nabral. Bylo nám jasné, že když na nás čekal a zavezl nás také na trhy, budeme mu muset dát víc, než smluvených čtyřicet rupií. Částkou, o kterou si ve výsledku řekl, nám však vyrazil dech. Bylo to celých pět set rupií (počítejte přitom že cca 400 rupií je standard za alespoň půl denní vození a my s řidičem strávili sotva dvě hodiny). Jak možná tušíte, po vyřčení tohoto neadekvátního požadavku se strhlo smlouvání a hádka. Výsledek byl ten, že o pár minut později řidič chrlící nadávky a křičící, že jsme turisté, takže musíme solit, odjel se 150 rupiemi. Podotýkám, že bychom mu dali víc, ale ne potom, co si bez ostychu řekl o pět set a ještě nás urážel, když jsme mu je nechtěli dát. 

Vzpamatovávající se z šoku způsobeného hádkou s řidičem jsme došli zpět do metra a konečně jsme se vydali do starého města. Chyba. Nikdy, opakuji nikdy, nelezte do starého města v Novém Dillí. A pokud byste se tam přeci jen chtěli podívat (ano, je tam pár opravdu pěkných míst), nechte se raději vozit tuk-tukem nebo cyklorikšou. Jestliže jsme si mysleli, že už jsme na indický ruch a přecpané ulice zvyklí, tak jsme ještě nevěděli, jak to může vypadat v hlavním městě. A jak, že to tam vypadalo? Ulice tak narvané, že se jimi téměř nedalo projít, obchodníci ještě otravnější, než kdekoli jinde a do toho neuvěřitelný hluk a smog. Jediné, na co jsme se ve výsledku ve starém městě podívali, byla Ptačí nemocnice, kterou nechali vystavět Britové a do které lidé nosí zraněné ptáky k ošetření. Musím přiznat, že se mi tohle místo zalíbilo a nadchla mě myšlenka pomoci zraněným ptákům, stejně jako fakt, že se jednalo o neziskovou organizaci. Prohlédli jsme si pestrobarevnou přehlídku různě zraněných, ale zotavujících se ptáčků, zanechali místnímu personálu finanční dar na provoz a pokračovali dál, tentokrát k Red Fort. Jak už nám bylo řečeno jinými turisty a jak jsme se z pohledu zvenčí mohli přesvědčit, Red Fort se nijak nelišila od jiných indických pevností, které jsme už viděli. Proto jsme si jí pouze zvenčí vyfotili a pokračovali jsme v cestě. Poté, co jsme zjistili, že je zdejší mešita, která nás zajímala, zavřená a poté, co jsme se shodli, že ve starém městě nepotřebujeme zůstávat, jsme se šli najíst k McDonald’s a odjeli metrem zpět do nového města. 

Jak už jsem říkala, Nové Dillí se v mnohém vymyká městům, které jsme doposud poznali. Jestliže historické centrum města za moc nestálo, v novém městě jsme narazili na krásné a klidné památky. Jak areál Humayun’s Tomb, tak i krásný park Purana Qila, rozhodně stály za návštěvu a díky absenci jinak všudypřítomných obchodníků působily jako balzám na nervy. Myslím, že mě nikdy nepřestane překvapovat velkolepost, kterou se vyznačují všechny šlechtické hrobky v Indii. A to říkám dokonce potom, co jsem viděla Taj Mahal – pravděpodobně největší hrobku, co jsem kdy spatřila. 

Z Purana Qila jsme odcházeli se západem slunce, při kterém hlídači začali vyhánět návštěvníky. Jedním ze specifik Indie je, že velmi často nemívají otevírací dobu ohraničenou časem, ale mají ji stanovenou prostě od úsvitu do soumraku. Při odchodu jsme statečně odolali tuk-tukářům, kteří nás obklopili jako lvi bezbranné antilopy, a vydali jsme se pěšky na zhruba kilometr vzdálenou stanici metra. Stejně jako den předtím, i tentokrát jsme měli problém metro najít. Nedostatečnou a nevýraznou značenost stanic metra vnímám jako nedostatek tohoto jinak perfektně fungujícího dopravního prostředku. Nakonec jsme nicméně, díky pomoci hodného místního chlapce, cestu našli a vyčerpaní jsme se, se dvěma přestupy, dopravili na R.K.Ahram Marg, odkud jsme se prošli až na Gupta’s Road, na které jsme bydleli. Cestou jsme se zastavili v lokální jihoindické restauraci na večeři, stávající se z tradiční Dosy a Lassi, a následně, světe div se, v samoobsluze. Jednalo se o první a poslední samoobsluhu, na kterou jsme v Indii narazili. S pocitem zadostiučinění jsme si koupili nejenom potřebné vody, ale také sušenky a chipsy. 

VÝDAJE

• Cesta tuk-tukem od metra k tourist office, na trhy a zpět: 150 INR
• Nákupy na trhách (2x šperkovnice z bílého mramoru, 1x šátek, 2x masala chai, 1x sloník z bílého mramoru, 1x svícen z bílého mramoru, 1x povlak na polštář): 3 200 INR
• Hlídání bot před nemocnicí pro ptáky: 20 INR
• Dar nemocnici pro ptáky: 100 INR
• Oběd u McDonald‘s: cca 210 INR / osoba
• Cesta rikšou od metra k Humayun’s Tomb: 50 INR
• Vstup do Humayun’s Tomb: 250 INR / osoba
• Cesta tuk-tukem k Purana Qila: 60 INR
• Návštěva Purana Qila: 100 INR / osoba
• Večeře v jihoindické restauraci: cca 175 INR / osoba
• Nákup v samoobsluze: cca 45 INR / osoba

NOVÉ DILLÍ, JAIPUR – DEN TŘETÍ

Třetí den v Novém Dillí byl poněkud šílený. Hned vám vysvětlím proč. Vzhledem k tomu, že jsme v odpoledních hodinách měli odjíždět zpět do Jaipuru (ano, opravdu do Jaipuru), jsme si po snídani zabalili, zaplatili, uložili tašky na recepci a vyrazili jen na rychlou obhlídku hinduistického chrámu Gardwara Bangla Sahib. K místu jsme se dostali, jak jinak, metrem, ve kterém jsme narazili na zajímavou výstavu týkající se výstavby místního metra, a následně tuk-tukem za dvacet rupií. Musím však dodat, že takhle levný tuk-tuk jsme měli zřejmě jen proto, že nám jej domluvil rodilý Ind, kterého jsme potkali na ulici. 

Gardwara Bangla Sahib je překrásný hinduistický chrám, ve skutečnosti první hinduistický chrám, ve kterém jsme byli. Vstup do chrámu, jak to je zde zvykem, byl zadarmo. Jediné, co jsme museli udělat, bylo odložit boty v místní úschovně, umýt si nohy a uvázat kolem hlavy šátek. Nejenom samotný chrám, jehož hlavní oltář byl celý ze zlata, ale také nádvoří a přilehlé jezírko, nás uchvátily. Stejně, jako mnoho dalších staveb, které jsme již za svou cestu viděli, i tento chrám byl postaven z bílého mramoru. Když jsme se procházeli kolem rozlehlého jezírka, jehož voda má dle pověstí léčivé účinky, a když jsme si fotili hlavní oltář chrámu, zatímco se kolem nás nerušeně modlili lidé, jsme si asi poprvé plně uvědomili, jak úžasně mírumilovným a bezkonfliktním náboženstvím hinduismus je. Neumím si představit, že by se turisté promenádovali po kostele či mešitě uprostřed bohoslužeb a věřící to plně tolerovali. 

Na místě jsme se poměrně zdrželi, a tak jsme se rozhodli náš další plán, Akshardham, odložit na další den. Tady by asi stálo za to zastavit a trochu vysvětlit situaci. Ano, tento den jsme, jak jsem už psala, skutečně odjížděli z Nového Dillí zpět do Jaipuru. Aby však naše cesta nepostrádala nutnou dávku šílenosti, letěli jsme následující den brzy ráno zase zpět do Nového Dillí, ze kterého jsme po celém dni už „konečně“ odletěli zpět do Mnichova a následně do Prahy. Ptáte se, proč takto komplikovaná cesta? Daň za ultralevné letenky. V letecké dopravě totiž zpravidla platí, že čím víc přestupů máte, tím levnější bude letenka. My měli letenku se dvěma přestupy a podmínkou jejího uplatnění bylo zahájení cesty a odbavení zavazadel v první fázi cesty, v Jaipuru. Pokud bychom mohli do letadla nasednout až v Novém Dillí, udělali bychom to. Ve výsledku jsme tedy letěli takovouto trasou: Jaipur-Nové Dillí-Mnichov-Praha.

Že se s námi fotí kde kdo, jsme si zvykli. Že nás však zastaví skupina velmi dobře oblečených vládních úředníků před vládní budovou a budou chtít foto, nás překvapilo. Vždyť tito lidé musí být životní úrovní úplně někde jinde, než většina Indů a jistě už se podívali do Evropy nebo do Spojených států. Ale dobrá, alespoň byli zdvořilí a příjemní. Vzhledem k tomu, že jsme do odjezdu vlaku měli ještě asi tři hodiny času, což bylo málo na návštěvu další památky, ale moc na čekání na nádraží, zastavili jsme se v McDonald’s na oběd a v „naší“ objevené samoobsluze na nákup, ještě chvíli poseděli na recepci v hotelu a následně se vyrazili s řidičem tuk-tuku procpávat Dillískou zácpou. I přes zdržení a dlouhý oběd jsme nicméně na nádraží ještě asi hodinu čekali. Musím podotknout, že naše cesta z Nového Dillí do Jaipuru byla podstatně nepříjemnější, než cesta z Agry do Nového Dillí, a to navzdory faktu, že jsme jeli stejným typem vlaku. Tento rozdíl byl zapříčiněn pravděpodobně delší cestou, která mě donutila navštívit nechutné vlakové záchody, ale také osazenstvem našeho kupé. Jestliže jsme se těšili na veselé a komunikativní Indy, spletli jsme se. Indové s námi sice seděli, ale byli to nekomunikativní, prazvláštní, v tradičních hábitech oblečení muslimští Indové. Ne, že bych měla něco proti muslimům, ale musím přiznat, že jsem z těch chlapů vůbec neměla dobrý pocit. Na nepříjemném pocitu mi nepřidával ani fakt, že se mi na krku houpal můj oblíbený křížek. Nicméně když později přistoupil muž, kterého bych označila výrazem indický cikán, který jel načerno a který se ještě snažil nás ostatní z kupé vystrkávat, došla jsem k závěru, že ortodoxní muslimové nebudou ti problémoví. Jestliže jsme cestou v tomto vlaku viděli něco zajímavého, byl to opravdový slum. Je smutné vidět, v jakých podmínkách někteří lidé musí žít.

Do Jaipuru jsme dorazili zhruba v půl desáté večer, po pětihodinové cestě. Šťastní, že jsme zase na nohou a že se můžeme pořádně protáhnout, jsme vyšli před nádraží, nakoupili vodu a šli shánět tuk-tuk. Nebyla by to Indie, kdyby po nás řidiči, posilnění vědomím, že je večer a nemáme jinou možnost, nechtěli neúměrně vysokou cenu. Na rozdíl od řidičů v Novém Dillí, však byli tito přístupní smlouvání a brali jej poměrně s nadhledem. Nakonec jsme se tedy za dvě stě padesát rupií nechali svézt k hotelu a ještě jsme si s mladým usměvavým řidičem příjemně popovídali. 

Naneštěstí nás v hotelu čekalo nepříjemné překvapení. Navzdory rezervaci, udělané dostatečně dlouho dopředu, nám bylo oznámeno, že má hotel plnou kapacitu a že pro nás nemají pokoj. Představte si situaci, kdy v deset večer přijedete vyčerpaní do hotelu s tím, že v pět ráno zase musíte vstávat a toto je Vám sděleno? Jak byste reagovali? Dovedu si představit, že by se velké procento lidí hodně rozčílilo. Nám se však podařilo zachovat klid a ve výsledku, a ve spolupráci s portálem Booking.com, přes který rezervace proběhla, jsme byli ubytování ve vedlejším hotelu. Jednání portálu Booking.com musím pochválit. Dostali jsme se totiž do situace, kdy jsme bydleli v horším hotelu, než jaký jsme si objednali, a to za cenu hotelu původního. Rezervační portál nám však tento cenový rozdíl vyrovnal a poslal peníze nazpět. 

VÝDAJE

• Tuk-tuk od metra ke Gardwara Bangla Sahib: 20 INR
• Nákup v samoobsluze: cca 165 INR / osoba
• Oběd u McDonald’s: cca 180 INR / osoba
• Cesta z hotelu na nádraží tuk-tukem: 130 INR
• tuk-tuk z nádraží na hotel: 250 INR

JAIPUR, NOVÉ DILLÍ – DEN POSLEDNÍ

Když jsme náš poslední den v Indii vstávali v pět ráno, připadali jsme si jako zombie. No, alespoň já jsem si tak připadala určitě. Poté, co jsme absolvovali „wake-up call“ z recepce a oblékli se, a potom, co jsem ze sebe já alespoň trochu udělala člověka, jsme se i s krosnami odebrali na recepci, kde jsme rychle zaplatili. Následně jsme už smluveným taxíkem vyrazili na letiště. Musím uznat, že zhruba deset minut dlouhá cesta za dvě stě rupií byla poměrně drahá. Na druhou stranu, v půl šesté ráno bychom v okolí hotelu nic jiného nesehnali. Zřejmě proto, že jsme byli ještě rozespalí, nechali jsme se na letišti přemluvit k využití služeb portýra, který nám odvezl tašky do vnitřní haly. Jak se později ukázalo, tato cesta byla asi tak sto metrů a nechal si za ní zaplatit sto rupií. No nic, příště budeme moudřejší. Co nás však opravdu příjemně překvapilo, byl fakt, že jsme si zde odbavili zavazadla, která následně sama, bez našeho zásahu, putovala (a úspěšně doputovala) až do Prahy.

Z Jaipuru do Nového Dillí jsme letěli tím samým vrtulovým letadlem, jako devět dní předtím z Dillí do Jaipuru. Vzhledem k ranní hodině a nedostatku spánku, jsem zhruba hodinový let zaspala. Jak se pak ukázalo, dobře jsem udělala. Přistání prý vůbec nebylo hladké a podařilo se až na druhý pokus. Jak se tak znám, a když přičtu nedávné letecké neštěstí německých aerolinek, pěkně by mě to vyděsilo. Protože jsme měli dvě příruční zavazadla v podobě batohu a sportovní tašky, ze všeho nejdřív jsme na letišti v Dillí vyhledali úschovnu zavazadel, kde jsme tašku odložili. Následně jsme, tentokrát už pouze s batohem, vyrazili do metra na letištní expres a dopravili jsme se do centra města. Trochu ironie, když uvážíte, že jsme se ocitli v místech, kde jsme byli ani ne před čtyřiadvaceti hodinami a že jsme se mezitím přesunuli do jiného města a zpět. 

Naše plány na tento den byly jasné – Akshardham a utracení posledních rupií. Pokud nám zbude nějaký čas, říkali jsme si, podíváme se ještě na jednu památku. Poté, co jsme k Akshardham dorazili, nám nicméně začalo být jasné, že nic jiného už nestihneme. Akshardham byl asi nejpřísněji hlídanou památkou, se kterou jsme se v Indii setkali. Dokonce přísněji, než samotný Taj Mahal. Ačkoli se bezpochyby jednalo o nejkrásnější hinduistický chrám, na který jsme narazili, a který nám doslova vyrazil dech, nemáme z něj jedinou fotku. Nejenom, že v celém obrovském chrámovém komplexu platí přísný zákaz focení a natáčení, zákazy jdou ještě dál. Dovnitř si totiž nesmíte vzít nic, než doklady, peníze, pokrývku hlavy a vodu. Vše ostatní, včetně mobilních telefonů a fotoaparátů, musíte odevzdat do pečlivě hlídané šatny. Když mluvím o pečlivosti, mám na mysli opravdovou pečlivost. Nejenom, že byly celé šatny hlídané kamerovým systémem, ale každý návštěvník navíc vyplňoval jakýsi podací lístek a na kameru ukázal své cennosti, které následně hlídač zaznamenal. Za tyto zaznamenané cennosti správa objektu ručila. Přiznávám, že i tak jsem své věci předávala s jistou nedůvěrou a strachem, jestli je ještě někdy uvidím. Návštěva chrámu ovšem stála za všechna rizika.

Akshardham je skvostnou ukázkou překrásné hinduistické architektury a kultury. Nejenom monumentální stavba chrámu samotného, ale také jeho okolí, nádvoří a chodby nebo třeba úžasné sochy slonů v životní velikosti. To vše nás okouzlilo, jen co jsme vstoupili. Na rozdíl od jiných svatých míst v Indii, tady nicméně není chrám tím jediným, co uvidíte. Správa Akshardham se rozhodla z místa udělat také jakési vzdělávací centrum, seznamující návštěvníky s hinduistickou vírou a indickou kulturou. Díky tomu jsou uvnitř komplexu k vidění moc pěkné a propracované exhibice, zahrnující promítání filmu, projížďku na loďce historií Indie a putování životem a učením zdejšího guru, Swaminarayana. Toto putování je soustavou krátkých scének, odehrávaných důmyslnými a propracovanými loutkami v životní velikosti a mechanicky řízenými. 

Jelikož jsme v chrámovém komplexu strávili téměř čtyři hodiny, usoudili jsme, že bude lepší další památky odložit až na nějakou příští návštěvu Nového Dillí. Místo pokračování v turistice jsme se metrem dopravili na R.K.Ashram Road, odkud jsme se prošli přes Main Bazaar, kde jsme udělali poslední nákupy, až k New Delhi. Poté, co jsme vrátili předplacené karty na metro a koupili si tokeny na letištní expres, jsme se rozloučili s Novým Dillí a uchýlili jsme se k čekání na letišti. Ani tam jsme se nicméně nenudili. Stihli jsme na požádání vyplnit turistický dotazník, najíst se a utratit poslední rupie. Díky neustálým změnám našeho letu (který se ve výsledku vrátil na původní čas) bylo navíc naše čekání poněkud dobrodružné. Na dobrodružnosti mu přidávala také bouře, která zuřila všude kolem ještě chvilku před naším startem. Ne, že bych si přála sedět v letadle, které vzlítá přímo do centra bouře, ale co jsem mohla dělat. Pomodlila jsem se, najedla se a usnula. Let byl nakonec vcelku příjemný, a to dokonce i navzdory dvěma permanentně řvoucím miminům na palubě. Až do Prahy jsme se dostali bez komplikací a prakticky okamžitě jsme začali uvažovat o další dovolené. Člověk přece potřebuje něco, na co se může těšit, ne? 

VÝDAJE

• tuk-tuk z hotelu na letiště: 200 INR
• portýr na letišti: 100 INR
• úschova příručního zavazadla na letišti: 180 INR / cca 10 hodin
• cesta z letiště do centra města: 60 INR / osoba
• exhibice v Akshardhamu: 170 INR / osoba
• svačina a oběd v Akshardham: cca 125 INR / osoba
• nákupy na Main Bazaar: cca 300 INR / osoba
• cesta zpět na letiště: 60 INR / osoba
• kafe a donut na letišti: 90 INR / osoba
• večeře na letišti: cca 300 INR / osoba
• poslední nákupy na letišti: 60 INR / osoba (+ 3 USD)

Putování po severní Indii - díl druhý AGRA

AGRA – DEN PRVNÍ

Znáte takové ty obrázky z indických vlaků, na kterých jezdí lidé i na střeše? Tak na takový vlak jsme díky Bohu při naší cestě nenarazili. I tak jsme se však cestování železniční dopravou nevyhnuli. První zkušenost s vlakem nás čekala čtvrtý den pobytu v Indii, když jsme se potřebovali dopravit z Jaipuru do Agry, města pyšnícího se světoznámým Taj Mahalem. Jelikož jsme věděli, jak indické vlaky mohou vypadat, koupili jsme si všechny jízdenky ještě z pohodlí domova a na jaipurské nádraží jsme dorazili s tím, že jsme už přesně věděli co a jak. Naším dopravním prostředkem se stal Shatabdi Express, který nás ve výsledku příjemně překvapil. Vzhledem k tomu, že jsme zvolili spíše dražší jízdenky, získali jsme nejenom pohodlné sedačky jenom pro sebe, ale také dobrou snídani a následně svačinu, které byly v ceně jízdného. A jako bonus byl vagon klimatizovaný. Jednalo se o jediný klimatizovaný vlak, kterým jsme v Indii jeli. 

Cesta z Jaipuru do Agry trvala asi tři a půl hodiny a poskytla nám zajímavý pohled na opuštěná obydlí uprostřed polí, stejně jako na slumy nacházející se na okrajích měst. Co nás však zarazilo asi nejvíc, byl fakt, že okraj Agry, toho turisticky profláklého města, vypadal jako jedna velká skládka. Že si Indové na pořádek nepotrpí a že klidně odhazují odpadku všude kolem, klidně i z jedoucího vlaku, to jsme věděli. Míra bordelu, kterou jsme viděli v okrajových částech, nás však i tak zarazila.

Na nádraží jsme si vzali první tuk-tuk, na který jsme narazili a vydali se k hotelu. Náš řidič nás sice k hotelu svezl za dvě stě rupií, což je na místní ceny poměrně dost peněz, ale následně nám nabídl okružní jízdu po městě, s výhledem na Taj Mahal při západu slunce v zahradách Mehtab Bagh, a to za slušnou cenu. Nabídku jsme přijali, ovšem s tím, že se nejdřív půjdeme ubytovat a hodinku si na hotelu odpočineme. I tento hotel vypadal dobře. Byl moderně zařízený a čistý. Jedinými dvěma vadami na jeho kráse byl fakt, že jsme dostali pokoj v podzemí a neviděli ven, a pak to, že na pokoji chyběl trezor. Také jsme se zde setkali s dost podivnou věcí – proskleným průhledem ze sprchy do pokoje, který byl zakrytý vysunovací roletou. Účel tohoto zařízení jsme nepochopili.

Naše odpolední okružní jízda po městě stála za to. Ze všeho nejdřív nás řidič vzal na proslavenou Agra Fort. I navzdory silnému zápachu, plynoucímu ze stoky, která pevnost obtéká, se nám už zvenku líbila. Zevnitř nás pak opravdu uchvátila. Stejně jako většina indických staveb, také Agra Fort se honosí obrovskou rozlohou a řadou krásných budov, mezi kterými nechybí například ani mešita celá z bílého mramoru nebo překrásné zahrady a výhledy na Taj Mahal. Projít si Agra Fort nám trvalo zhruba dvě hodiny a ty dvě hodiny stály za to. Jelikož jsme pevnost opustili zhruba ve dvě odpoledne a byli jsme hladoví, řekli jsme řidiči, že se chceme najíst. Možná to byla chyba, jelikož nás vzal do pěkně drahé restaurace. No jo – provize, provize. Ačkoli nás ceny restaurace a jednání řidiče, který nás do ní zavedl, aniž by se nás na cokoli zeptal, mírně rozladily, rozhodli jsme se, že si nenecháme zkazit den. Dali jsme si tedy dobrý Dal, který jsme zapili ještě lepší Lassi, odpočinuli si, zaplatili a vyrazili dál. 

Po obědě nás čekala další zastávka naší okružní jízdy po městě, a tou byla hrobka Itmad-ud-Daula, takzvaný „Baby Taj“. Jedná se o hrobku jednoho z indických maharádžů, která se nejenom svou honosností, ale také skvostným designem, významně podobá Taj Mahalu. Od skutečného Taj Mahalu ji odlišuje zejména jedna věc, a to je její velikost. Baby Taj je v porovnání s Taj Mahalem malinký. Právě proto se hrobce také přezdívá Baby Taj. Pokud si však říkáte, že byl Baby Taj postaven jako napodobenina Taj Mahalu, jste na omylu. Pravdou je, že byl postaven dříve než její slavný příbuzný. 

Jelikož jsme byli po cestě ještě pořád unavení, posilnili jsme se energetickými tabletami, chvíli poseděli, vyfotili všudypřítomné opičky a vyrazili zase o dům dál. Tentokrát jsme už do tuk-tuku nasedali plní vzrušení, protože naší další zastávkou nemělo být nic jiného, než zahrady Mehtab Bagh, které leží přímo naproti Taj Mahalu. Po jistých komplikacích, které představoval nepojízdný tuk-tuk a po vyřešení problému, kterým byla výměna jakéhosi drátu, jsme se tedy opět vydali na cestu. Zahrady byly přeci jen kousek dál od místa, kde jsme se zrovna nacházeli, a tak jsme měli během jízdy dostatek času prohlédnout si pestrobarevnou a nečekaně rušnou Agru. Zahlédli jsme dokonce i jeden městský slum. 

Za vstup do zahrad jsme museli zaplatit dvě stě rupií, což však byla nepatrná cena za krásný výhled, který se nám záhy naskytl. Náš řidič, který místo důvěrně zná, šel s námi a bez nejmenšího zaváhání nás zavedl přímo k místu, odkud je na Taj Mahal krásný pohled. Vyrušil nás ze zasněného kochání se nádhernou stavbou, která se před námi odhalovala, poprosil nás o foťák a udělal nám moc hezké fotografie, za které jsme mu vděční. Poté nás už zanechal o samotě a šel počkat zpátky ke svému tuk-tuku. Nemohli jsme se na stavbu vynadívat, a jelikož je tak úchvatná, a možná i proto, co představuje, jsme udělali další sérii všemožných fotek. Lidé tvrdí, že Taj Mahal je nejkrásnější za úsvitu od jezírka z jeho přední strany. Hned na druhém místě za úsvitem je prý západ Slunce ze zahrad Mehtab Bagh. Nebyli jsme si jisti, jestli Taj Mahal uvidíme za úsvitu, tak jsme se rozhodli, že ho uvidíme alespoň při západu. To je také důvod, proč jsme v zahradách strávili více jak hodinu času a čekali, co se bude dít. Jen tak na okraj – žádný zásadní rozdíl mezi Taj Mahalem při západu a Taj Mahalem kdykoli jindy, jsme nezaznamenali. 

Co nás v parku, kromě památky, zaujalo, byli všudypřítomní toulaví psi a také, světe div se, toulavá štěňátka. Nezastírám, že jsem měla sto chutí si jedno sbalit do kabelky a vzít domů. Kromě zvířat jsme nicméně pozorovali také místní rodinu, která po loučce vedoucí kolem řeky (za hranicemi zahrad) vedla kozy z pastvy. Nebylo by na tom zase tak moc divného, kdyby jedno kůzle nebylo neseno malým chlapcem a druhé zřejmě jeho matkou.

Když jsme se rozhodli, že už máme fotografií s Taj Mahalem ze zahrad dostatek, vydali jsme se zpět za naším řidičem, který na nás trpělivě čekal. Jelikož zrovna seděl u svých přátel, provozujících jeden ze stánků s občerstvením a pozval nás, ať se přidáme, posadili jsme se na nabídnuté židle a objednali si vynikající čaj. Po chvilce obligátních debat o našem vzájemném vztahu a po šálku vypitého čaje, jsme se však již vydali na cestu zpět do hotelu. Večeři jsme tento den měli dobrou, i když na mé poměry snad trochu moc pálivou. Rozhodli jsme se navečeřet v lokální hospůdce, nacházející se pár kroků od hotelu. Co se mi líbilo nejenom na této, ale na všech obyčejných indických hospůdkách, bylo to, že na nás nekoukali jako na nějaké bohaté Evropany, ale prostě jako na obyčejné hosty. Snad právě proto byli vděční i za skromné dýško, které jsme jim dali (na rozdíl od číšníků v lepších restauracích).

VÝDAJE

• Tuk-tuk v Jaipuru na nádraží: 100 INR
• Tuk-tuk v Agře z nádraží k hotelu: 200 INR
• Okružní jízda tuk-tukem: 400 INR
• Agra Fort: 300 INR / osoba
• Oběd: cca 420 INR / osoba
• Baby Taj: 110 INR / osoba
• Zahrady Mehtab Bagh: 100 INR / osoba
• Večeře: cca 155 INR / osoba

AGRA – DEN DRUHÝ

Podle Maslowovy hierarchie potřeb leží vždy uspokojení základních fyziologických potřeb nad vším ostatním. Co se nás týká, i když jsme to neplánovali, potřeba spánku zvítězila nad touhou vidět Taj Mahal za úsvitu. Ačkoli jsem bytostně přesvědčena, že jsem nastavovala budík na pět ráno, abychom v šest byli u Taj Mahalu, ani jeden z nás se nevzbudil. Ve skutečnosti jsme se vzbudili až o tři hodiny později. Ačkoli jsme byli zklamaní, že neuvidíme Taj Mahal za úsvitu (nakonec jsme ho viděli další den a věřte mi, že nestálo za to vstávat), pociťovali jsme trochu úlevu, že jsme si konečně pořádně odpočinuli. 

Zhruba o hodinu později, jsme posilnění snídaní, s lístky, které jsme koupili v prodejním místě kousek od hotelu, a plní nadšení, vyrazili k zhruba kilometr vzdálenému Taj Mahalu. Mimochodem, pokud se chcete v Indii procházet, musíte se obrnit pevnými nervy. Všichni řidiči tuk-tuků a dalších dopravních prostředků vám totiž budou neúnavně tvrdit, že je lepší se svézt a že vám dají jedinečnou cenu.

Ačkoli náš den nezačal zrovna nejšťastněji, jeho pokračování mělo pozitivní průběh. Ještě před vstupem do areálu kolem Taj Mahalu jsme totiž narazili na sympatického a příjemného průvodce – studenta historie, jak jsme zjistili později – který nás provedl za pouhých dvě stě rupií. A ještě k tomu nám udělal sérií nádherných fotografií. Musím říct, že i přes to, že jsme Taj Mahal obdivovali již den předtím, nám znovu vyrazil dech. Možná jste již někdy na umělecké fotografii viděli fascinující pohled od vstupní brány, přes dlouhé jezírko až k budově samotného Taj Mahalu. My jsme se právě v této fotografii nacházeli. Vždycky je fascinující ocitnout se na místě, které znáte z vyprávění, filmů nebo knih. O to víc je to fascinující, pokud se jedná o jeden ze sedmi divů světa. Okouzleně jsme se procházeli, nechali jsme se fotit v nejrůznějších pozicích a na nejrůznějších místech a poslouchali zajímavý a překvapivě dobře srozumitelný výklad našeho nadšeného a energického průvodce. Nejprve jsme si prošli zahradami a poslechli si dojemný příběh o maharádžovi Šáhdžahánovi, který nechal Taj Mahal v sedmnáctém století postavit jako monumentální hrobku a důkaz lásky, kterou choval ke své zesnulé manželce. Když jsme se konečně dostali k prohlídce samotné hrobky, natáhli jsme si povinné návleky na boty, které jsme dostali spolu se vstupenkou, a začali spolu s davy turistů stoupat po nádherných schodech z bílého mramoru. Bílý mramor, jakožto prakticky jediný stavební materiál, je dominantou celého Taj Mahalu. Zatímco jsme v celém okolním areálu dělali jednu fotku za druhou, uvnitř hrobky bylo focení zakázáno. Schovali jsme tedy foťák do tašky a vykročili za průvodcem směrem k hrobce Mumtáz Mahal, milované manželky Šáhdžahána.  

V jednoduchosti je krása. To je staré moudro, které perfektně sedí nejenom na Taj Mahal, ale na všechny interiéry indických hrobek. Po ukončení výkladu jsme si ještě jednou prošli zahrady v areálu, tentokrát již sami, bez průvodce a navštívili přilehlé muzeum, ve kterém jsme se mimo jiné dozvěděli, že byly na stavbu dovezeny drahé kameny až z Ruska. 

Poté, co jsme opustili neustále se zaplňující prostory Taj Mahalu, jsme se nechali naším průvodcem zavést do jedné ze zdejších výroben produktů z mramoru. Bylo to již podruhé, jelikož první návštěvu v jiné výrobně jsme absolvovali den předtím s naším řidičem. Tentokrát jsme nicméně návštěvy nelitovali, jelikož jsme pořídili krásné magnetky z bílého a černého mramoru, které nám posloužily jako vděčné suvenýry pro naše drahé. 

Protože jsme měli Taj Mahal i s nákupem suvenýrů odbytý kolem poledne, rozhodli jsme se vydat na trochu delší výlet. Naplánovali jsme si cestu do čtyřicet kilometrů vzdáleného města Fatehpur-Sikri. Jestliže jsme si však mysleli, že na místo dojedeme za pár rupií lokálním autobusem, byli jsme na omylu. Hned při čekání na nádraží, nás odchytil mladý řidič tuk-tuku a po chvíli smlouvání jsme se s ním domluvili na odvozu do města a zpátky. Vzhledem k pekelnému vedru, zvědavým chlapům všude kolem a technickému stavu neklimatizovaných autobusů, jsem byla upřímně ráda, že jsme nakonec zvolili jinou možnost dopravy. Tedy ano, mohli jsme jet taxíkem, ale ten by nás vyšel na dvakrát tolik peněz, co tuk-tuk a ani nechci počítat kolikrát víc, než autobus. Navíc cesta tuk-tukem po dálnici, byla tak nějak dobrodružnější. Překvapivě jsme si přitom nepřipadali nijak nebezpečně. 

Ihned po příjezdu do Fatehpur-Sikri nás oslovil místní průvodce a my se rozhodli jeho služby využít (vzhledem k tomu, co jsme viděli a vzhledem k ceně, zpětně trochu litujeme). Po pár minutách jsme se tedy, teď už i s průvodcem, vydali do historické části města. Před vstupem do hlavního paláce jsme si, jak už to v Indii bývá zvykem, museli zout boty. Ty jsme zanechali u hlídače, se kterým náš průvodce domluvil hlídání. Výklad, i celá historie místa, byly zajímavé. Výklad z úst našeho průvodce byl navíc naprosto srozumitelný, což oceňujeme. Jen přechody po dlažbách zalitých sluncem a rozpálených do vysokých teplot, byl nepříjemný a byl pro nás trochu výzvou. 

Jako již mnoho a mnoho turistů před námi, i my jsme byli ve výsledku naším průvodcem dotlačeni k nákupu látky (peníze údajně jdou na charitu), kterou jsme položili na svaté místo v místním svatostánku. Za položení látky a květin na hrob svatého muže, jsme dostali tři provázky, které jsme měli navázat na zdi kaple a něco si přát. Tak jsme také učinili a opustili svatostánek i palác, navzdory nepopiratelnému kouzlu místa, trochu rozladěni faktem, že jsme se nechali dotlačit k utrácení peněz nad rámec našeho rozpočtu. Výlet to však byl pěkný, a tak jsme nad penězi nakonec mávli rukou a spolu s naším řidičem, jsme se vrátili zpět do Agry. 

Abychom plně vychutnali atmosféry tohoto zajímavého města, našli jsme si střešní restauraci, ze které byl krásný výhled přímo na samotný Taj Mahal. V té jsme si dali dobrou večeři, kterou jsme zapili masalovým čajem a již za tmy jsme pěšky došli zpátky do hotelu. Tím se zakončil náš druhý a poslední den v Agře.

VÝDAJE

• Lístky na Taj Mahal: 750 INR / osoba
• Průvodce po Taj Mahalu: 300 INR / dvě osoby, i s dýškem
• Nákup suvenýrů z mramoru: 800 INR
• Tuk-tuk od hotelu na autobusové nádraží: 100 INR
• Tuk-tuk do Fathepur-Sikri: 700 INR
• Průvodce po Fathepur-Sikri: 750 INR / dvě osoby
• Látka koupená do svatostánku: 500 INR
• Večeře s výhledem na Taj Mahal: cca 250 INR / osoba

Putování po severní Indii - díl první JAIPUR

Před pár dny jsem se vrátila z desetidenní dovolené v severní Indii, kterou jsem absolvovala se svým přítelem. Kromě haldy úkolů a pršení či sněžení, které mi mimochodem při přechodu ze třicetistupňových indických veder dalo pěkně zabrat, mě zavalily otázky přátel a známých. Všichni jsou zvědaví a všichni chtějí vědět, jaké to tam bylo, jak to tam vypadá, co jsme tam jedli a spoustu dalších věcí.  A i když jsem plná úžasných a zajímavých zážitků, pocitů a zkušeností, o které bych se ráda se všemi podělila, není v mých silách je každému zvlášť vyprávět. Právě proto jsem se rozhodla, že vše sepíšu a tohle je výsledek. Pokud vás zajímá, jaké bylo naše indické dobrodružství, čtěte dál.

Naše cesta začala v pátek dvacátého března, kdy nás moje drahá maminka v pět ráno odvezla na letiště. Letadlo z Prahy do Frankfurtu nám letělo v 7:10 a byli jsme šťastní, že vůbec letíme. Lufthansa totiž zrovna vyhlásila stávku a náš let, který měl být původně o tři hodiny později, zrušila. Nakonec se však problém vyřešil a letěli jsme místo toho s ČSA. Ve Frankfurtu jsme si následně vyřešili všechny náležitosti, znovu si odbavili kufry, prošli celní prohlídkou a nasedli do letadla do Nového Dillí. Cesta byla dlouhá, více než 7 hodin a díky komplikacím s cestou z Prahy, jsme navíc ani neseděli u sebe. I tak byl však nakonec let příjemný, možná i proto, že jsme letěli největším Airbusem, skýtajícím veškerý komfort. O zhruba sedm hodin později jsme tedy vyčerpaní, ale spokojení přistáli na letišti Indry Ghándí v Novém Dillí. Tady však naše dlouhá cesta ještě neskončila. Prvním stanovištěm naší cesty se stalo město Jaipur, a tak jsme museli absolvovat ještě jeden let, tentokrát malým, ošuntělým vrtulovým letadlem jedné lokální aerolinky. Přiznávám, že jsem z letu měla poněkud obavy, které ještě znásobil fakt, že jsme seděli přímo u hrůzostrašně a ne příliš stabilně vypadající vrtule.  Nakonec však vše dobře dopadlo a o hodinu později jsme již odcházeli z menšího Jaipurského letiště. Bylo asi osm ráno a měli jsme za sebou přibližně 20 hodin cesty. Ptáte se, proč tak komplikovaná cesta? Odpověď je jednoduchá – daň za ultralevné letenky. Ve světě letecké dopravy totiž paradoxně platí, že čím víc přestupů máš, tím míň platíš. Na letišti jsme si pobrali krosny, a jelikož jsme byli unavení a ještě jsme nevěděli, jak to v Indii chodí, vzali jsme si předplacené taxi a nechali se zavést do hotelu. 

Ačkoli jediné, co jsem si při příjezdu do hotelu přála, byla postel, i tak mě jeho interiér i exteriér okouzlily. Jednalo se totiž o unikátní hotel tradičního indického stylu, který byl navíc na vysoké úrovni, a troufám si říct, že splňoval evropské standardy. Bohužel jsme na místo dorazili dřív, než bylo smluveno a tak jsme museli čekat v hale do té doby, než nám připraví pokoj. Po té dlouhé cestě asi není překvapením, že jsem po pár minutách usnula na gauči a probudila se až o hodinu později, když nám recepční přišel říct, že je náš pokoj připraven. Na mou obhajobu, na další sedačce spali i jiní hosté.

Když jsme se konečně dostali do pokoje, zaplatili nosiči kufrů a trochu se opláchli, padli jsme vyčerpaní do postele a na další dvě hodiny odpadli. Vzbudili jsme se kolem poledne, v čase největšího vedra, silou vůle se zvedli z postele a po zdlouhavých přípravách, zahrnujících i výměnu nefunkčního trezoru na pokoji, jsme vyrazili do města. Daná výměna trezoru byla mimochodem opravdu zajímavá. Probíhala asi tak, že zaměstnanec hotelu na zavolání přišel, konstatoval, že jsou vybité baterky a zase odešel. Asi po deseti minutách se vrátil s novými baterkami, ale špatným šroubovákem a tak opět odešel. Po dalších deseti minutách přišel to samé zkusit jeho nadřízený, opět se špatný šroubovákem a tak pro jistotu rozhodl, že celý trezor odnesou a přinesou nám nový. Ten už díky Bohu fungoval. Poté, co jsme tedy úspěšně zamkli své cennosti do nového trezoru, vydali jsme se na průzkum Indie. A jak to celé probíhalo?

JAIPUR – DEN PRVNÍ

Před hotelem jsme chytili tuk-tuk a nechali se za usmlouvanou cenu sto padesát rupií dopravit do Pink City – krásného historického centra města, ve kterém byli kdysi, na počest královského průvodu, obarveny všechny budovy na růžovo. Cesta byla šílená, stejně jako předtím cesta taxíkem. Žádné pásy, žádná možnost se pořádně chytit, všechny možné dopravní prostředky hrnoucí se ve všech směrech, a nezřídka i v protisměru, a do toho ještě chodci a zvířata křižující silnici kdykoli a kdekoli se jim zachce. K našemu údivu jsme se však do centra dostali živí a zdraví, zaplatili řidiči a vyrazili k City Palace, bývalému paláci maharádžů. 

Ještě před tím, než jsme se stačili zorientovat a navštívit památku, nás nicméně odchytil jiný řidič tuk-tuku s nabídkou, která se nedala odmítnout. Za poměrně nízký finanční obnos nám nabídl projížďku po městě a projížďku na slonech. Nabídku jsme nadšeně přijali a vydali se tedy na další cestu. Ze všeho nejdřív nás řidič zavezl k Jal Mahal, krásnému jezernímu paláci bývalé mahárání, tedy manželky maharádži. Do paláce bohužel není umožněn přístup a tak jsme si ho jen vyfotografovali ze břehu a jeli dál. Tentokrát už ke slonům. Netajím se tím, že když nás řidič vyzval, ať přistoupíme k obrovskému slonovi, který k nám v tu chvíli stál otočen zády, a pohladíme ho po chobotu, tak mě polil studený pot. V hlavě se mi odehrála rychlá scéna, ve které mě nebo mého přítele v lepším případě nakopává a v horším případě rozdupává rozzuřený slon. Nicméně jsem zatnula zuby, překonala strach a udělala, co nám říkal. A nemohla jsem udělat líp. Nejenom, že slon nejevil nejmenší známky jakékoli agresivity, ale byl vlastně docela milý a přátelský. Nechal se pohladit po hlavě i chobotu a také klidně stál, když jsme se na něj věšeli a nechali se s ním fotit. Trochu mě trápí myšlenka toho, jestli tato krotkost plynula z povahy slona nebo tvrdé ruky jeho cvičitele, ale to se asi už nikdy nedozvím. I tak to byl nezapomenutelný zážitek. Stejně jako to, co následovalo – půl hodinová projížďka na snad ještě větším a, věřte nevěřte, pomalovaném slonovi. Malování slonů je zvláštním indickým zvykem, který jsem nepochopila. Indové nicméně vesele prohlašují, že to slonům nevadí. 

Po projížďce, ze které máme mnoho nádherných fotek, jsme se vrátili zpět k našemu řidiči, který nás zavezl do zdejší výrobny a prodejny látek. Pokud se chcete nechat po Indii vozit taxikáři nebo řidiči tuk-tuků, připravte se na to, že vás budou chtít vozit na všechna možná prodejní místa. Z každého nákupu, který v takovém případě uděláte, mají totiž provize. Ale teď už zpět k naší návštěvě. Majitel výrobny nám laskavě vysvětlil a ukázal zajímavý proces zdobení látek, které je pro Indii typické. Následně nám nechal připravit skvělý masalový čaj a ukázal, co nabízí. Z části proto, abychom neurazili a zčásti proto, že jsme nákupy stejně plánovali, jsme si od něj koupili jeden pěkný šátek a vyrazili dál. Tentokrát jsme se již řidičem nechali zavézt do centra města, zaplatili mu a vydali se sami na procházku. V rámci procházení se po Pink City jsme se podívali také na zdejší trhy a koupili si další dva šátky. Jejich cenu jsme usmlouvali na polovinu původní ceny. Chcete-li být ve smlouvání úspěšní, musíte být tvrdí, neoblomní a držet se pár zásad. Jednou z nich je nabídnout obchodníkovi nanejvýš polovinu ceny, kterou požaduje (jeden rodilý Ind, se kterým jsem se seznámila v letadle cestou tam, mi dokonce radil začínat na osmině ceny). Dalším poměrně účinným fíglem je sebrat se k odchodu, a to nejlépe v okamžiku, kdy už chvíli smlouváte a obchodník stále nechce přistoupit na vaši cenu. Při troše štěstí to v takovém případě vzdá. Vždy je důležité mít na paměti jednu věc – i když produkt usmlouváte na polovinu původní ceny, nacházíte se stále vysoko nad jeho reálnou hodnotou. Nemusíte tedy mít výčitky, že obchodníka okrádáte. 

Krátce po nákupech jsme si uvědomili, že už se pomalu začíná stmívat a také na nás začala padat únava, a tak jsme si vzali tuk-tuk a vyrazili zpět do hotelu. Jelikož jsme už neměli sílu courat po okolí hotelu a hledat místo, kde se najíst, navečeřeli jsme se v předražené hotelové restauraci. S politováním musím říct, že kuřecí Pualo, které jsem si dala, za moc nestálo.

VÝDAJE

• Předplacené taxi z letiště: 450 INR

• Tuk-tuk do centra: 150 INR

• Okružní jízda po městě: 150 INR

• Vyjížďka na slonech: 1000 INR/dvě osoby

• Nákup šátků: 1050 INR

• Cesta cyklorikšou + tuk-tukem do hotelu: 200 INR

• Večeře v hotelové restauraci: cca 540 INR/osoba

JAIPUR – DEN DRUHÝ

Naše plány na druhý den byly jasné. Prohlédnout si nejzajímavější pamětihodnosti Pink City. Ráno jsme tedy po nějakých jedenácti hodinách spánku vstali a čilí a plní energie se nejdříve vydali na snídani a následně do města. Jelikož náš hotel ležel pár kilometrů od historického centra, nechali jsme se opět svézt tuk-tukem. V Pink City jsme ze všeho nejdřív zamířili k Hawa Mahal, takzvanému Paláci Větrů. Tento palác, stejně jako mnoho dalších, byl palácem maharádžů a je skvostnou ukázkou krásné indické architektury. Když jsme k paláci přicházeli, ještě jsme netušili, že toto bude den plný překvapení a zajímavých zážitků. Den, kdy se konečně pořádně seznámíme s Indii. 

Ještě před vstupem do paláce nás zarazily ceny vstupného. Jak jsme zjistili, jednou ze zvláštností Indie jsou vládou oficiálně stanovené rozdílné ceny pro místní a pro zahraniční turisty. Ty v extrémních případech dosahují rozdílů až několik set rupií. Ihned po vstupu do paláce jsme si uvědomili, jak exotickým dojmem na místní lidi asi působíme. Okamžitě se k nám seběhla skupinka lidí, kteří se s námi chtěli vyfotit. Jedním z nich byl jakýsi pán, který mi bez rozpaků vrazil do náručí své mimino. Další překvapení náš čekalo záhy, a to když jsme potkali skupinku Čechů zhruba v našem věku. Nutno dodat, že jsme za celý pobyt v Indii potkali dohromady Čechy třikrát. Z Hawa Mahal jsme následně zamířili do City Palace, dalšího z krásných paláců, který sloužil královské rodině. V paláci jsme se stali svědky krásného a okázalého průvodu, vezoucího pár lidí do soukromých prostor paláce. Bohužel jsme se nedozvěděli, kdo tito prominentní lidé byli.  Jakmile jsme si prohlédli City Palace, zahrnující mnoho a mnoho muzejních expozic, vydali jsme se přes ulici do proslaveného a monumentálního komplexu Jantar Mantar. 

Jantar Mantar je obrovská observatoř, stávající se z několika gigantických kamenných monolitů  a mnoha dalších, menších útvarů. Observatoř nechal v 18. století postavit maharádža Sawai Jai Singh a v současnosti je zapsána jako památka UNESCO. I přes úmorné vedro – teploty denně dosahovaly maxima kolem 35°C – jsme si návštěvu užili a po krátkém odpočinku jsme se opět šli projít po jaipurských trzích. Tentokrát jsme nenakupovali, ale pouze jsme hledali místo, kde se najíst. K našemu překvapení se přímo v úzké tržištní uličce, jako by se nechumelilo, procházela velká kráva. Bylo úžasné sledovat, jak si jí nikdo nevšímal a jen jí všichni uhýbali. Pravdou je, že nejenom krávy, ale také psi, kozy či prasata jsou přirozenou součástí indického koloritu a můžete je potkat prakticky všude, a to včetně rušných silnic. Shodou okolností jsme při našem bloumání po městě narazili na opravdu skvělou místní hospůdku, ve které jsme za skromné peníze dostali vynikající jihoindickou Dosu a prvotřídní čerstvý džus z ananasu. Obsluha zde byla velmi příjemná, stejně jako posezení, a musím říct, že tato Dosa byla možná nejlepším indickým jídlem, které jsem ochutnala. 

Po obědě jsme se zvesela, posilněni jídlem, vypravili do zdejšího parku. To, jak bude park vypadat, jsme však asi tak úplně nečekali. Všude možně polehávající lidé a psi nás už ani překvapit nemohli. Co nás však dovedlo k úžasu, byly hotové kolonie a podzemní města krys, které pobíhaly všude kolem. A nikdo si jich nevšímal. 

Poslední zastávkou naší jaipurské procházky toho dne byla místní ZOO. Za šest set rupií dohromady jsme ji navštívili asi v půl šesté večer, zhruba půl hodiny po oficiální zavírací době. Stejně jako všude jinde, i tady jsme nejzajímavějšími zvířátky byli my dva. Opět jsme se nevyhnuli povinnému focení a zkoumavým pohledům. Potom, co jsme si odbyli fotografování, jsme se však už vydali na prohlídku. Poněkud komicky na nás působil fakt, že nejvíce sledovaným výběhem byl ten, ve kterém se klidně pásly obyčejné srny. Oproti tomu o klec s bílým tygrem místní nejevili valný zájem. Nás naopak asi nejvíce zaujal chov gaviálů. Ačkoli je jaipurská zoologická zahrada poměrně malá a ošuntělá, disponuje poměrně rozsáhlým chovem dospělých, dospívajících, ale i čerstvě narozených gaviálů. Možná, že si následně vydělává jejich prodejem do zoologických po celém světě. 

ZOO jsme asi po půl hodině opustili s myšlenkou, že jsme se právě ocitli v pražské ZOO před dvaceti lety a unavení celodenním chozením jsme se dopravili zpět do hotelu. Opět jsme se na večeři vydali do hotelové restaurace, tentokrát však bylo naše jídlo podstatně lepší. Já jsem si dala Dal Makhani s naanem (kaše z čočky či jiných luštěnin, bohatě kořeněná a zahuštěná smetanou s indickým chlebem) a přítel si objednal Shahi paneer a tandoori roti (další typicky indická kašovitá strava a chlebem). Večeři jsme zapili vynikajícím masalovým čajem a odebrali se na kutě. Přeci jen, čekal nás další náročný den.

VÝDAJE

• Composite ticket (Hawa Mahal, Jantar Mantar, Jagarat Fort, Amber Fort, Albert Hall): 400 INR/osoba

• City palace: 400 INR/osoba

• Oběd v lokální restauraci: cca 125 INR/osoba

• Nákup klobouku na trhu: 150 INR

• Vody: cca 80 INR

• 2x cesta tuk-tukem: 200 INR

• Večeře v hotelové restauraci: cca 500 INR/osoba

JAIPUR – DEN TŘETÍ

Stejně jako den předtím, i tentokrát jsme měli přesně vymyšlený plán. Jelikož jsme nejzajímavější památky historického centra už měli prošlé, rozhodli jsme se, že navštívíme pevnosti, nacházející se zhruba patnáct kilometrů za městem. Pro účel dopravy na pevnosti jsme opět zvolili všudypřítomné tuk-tuky. S řidičem jsme si smluvili cestu za dvě stě rupií a dali se na cestu. Řidič byl tak hodný, že nám zastavil na strategickém místě, odkud jsme mohli udělat pěknou fotku s pevností v pozadí a následně nám poradil, co a jak. Jelikož jsou pevnosti dvě – níže položená Amber Fort a výše položená Jagarat Fort – a jelikož jsou obě opravdu rozlehlé, strávili jsme na místě asi čtyři hodiny. 

Dle instrukcí řidiče jsme se nejprve vypravili na výše ležící Jagarat a statečně odolávali obchodníkům, vnucujícím nám svezení a dušujícím se, že až nahoru nejsme schopni pěšky dojít. Výstup byl v tom horkém počasí skutečně náročný, ale i přesto jsme statečně pochodovali a velmi záhy jsme na cestě vzhůru osaměli. Většina turistů šla pouze na nižší Amber a místní, jak jsme zjistili později, vyráželi na památky až později. Zhruba v polovině cesty, když už jsme byli opravdu vyčerpaní, jsme potkali osamělou paní, která se nás anglicky ptala, jestli se tudy jde na Jagarat. Odpověděli jsme, že ano a chvilku se s ní bavili. Jaké bylo naše překvapení, když záhy přiběhla její dcera a začala na ni mluvit česky. Potěšeni tím, že vidíme krajany, jsme se společně s paní, její dcerou a její matkou, vypravili opět vzhůru. Tentokrát jsme však již neodolali nabídce jednoho z hlídačů, který nám nabídl svezení na vrchol za dvě stě rupií. Na pevnosti, která se pyšní například obrovským dělem, důmyslným systémem zásobování vody či zajímavým vojenským muzeem, jsme poprvé viděli opice. Na Jagaratu byly opravdu všudypřítomné. K našemu překvapení a k naší úlevě však byly dost plaché a držely se dál. 

Po nějaké době na Jagaratu jsme se rozloučili s našimi českými spoluturisty a již samostatně jsme se vydali na spodní pevnost, Amber. Jestliže jsme se na Jagaratu radovali z toho, jaký je tam klid, na Amberu jsme poznali pravý opak. Zřejmě proto, že je součástí pevnosti nádherný chrám a honosný palác, vládl v něm značný ruch. Zatímco v Jagaratu prakticky nebylo kde se najíst, v Amberu jsme naráželi na jedno občerstvení za druhým. Nechyběli zde ani obchůdky a prodejci koberců a látek. Na první pohled bylo zkrátka patrné, že Amber Fort je tou pravou turistickou atrakcí. Poté, co jsme si prohlédli úchvatné nádvoří a vstup do přepychového paláce a udělali povinné fotky, jsme se neohroženě pustili do spletité sítě chodeb, ochozů a průchodů. Pokud byla pevnost stavěna tak, aby případného narušitele zmátla a uvěznila uvnitř svých hradeb, pak dokonale plní svůj účel. Netrvalo nám totiž dlouho se dočista ztratit. Ven z pevnosti nás vyvedly šipky ukazující exit, ale cestu zpět na překrásné úvodní nádvoří jsme již nenašli. 

Poté, co jsme se občerstvili v místní kavárně západního typu, jsme se ušlapaní vydali zpět dolů k překrásnému jezeru, u kterého na nás čekal náš řidič. Za zmínku v souvislosti s pevností stojí i to, že k dopravě nahoru standardně slouží sloni. Ti však v den naší návštěvy nepracovali a jak jsme později zjistili, asi bychom se na nich ani projet nechtěli. Za značný obnos peněz člověka sice vyvezou nahoru, ale nesmíte se s nimi ani vyfotit. Naše projížďka první den byla rozhodně příjemnější. Co tak příjemné nebylo, bylo oznámení řidiče, že po nás bude chtít šest set rupií i s cestou zpět. Pravda nicméně je, že na nás notně dlouhou dobu čekal a navíc byl moc příjemný. Částku jsme mu tedy nakonec zaplatili. 

Jelikož se den po našem návratu z pevností ještě zdaleka nechýlil ke konci, rozhodli jsme se navštívit Albert Hall, významné místní muzeum, které nechali vystavit Britové ještě před tím, než Indie vyhlásila nezávislost. Jaké bylo naše překvapení, když jsme v muzeu vedle expozic týkajících se indických a britských dějin, objevili také egyptský salonek s pravou mumií.  Ačkoli bylo muzeum zajímavé, poměrně záhy jsme jej opustili a vyrazili na jednu z dalších procházek po starém Jaipuru. Náš cíl byl jasný – najít nějakou příjemnou a ne drahou restauraci. Bohužel jsme místo restaurace našli uličky opravdu „jaipurského“ Jaipuru. Přiznávám, že jsem se zde, snad díky zkoumavým pohledům místních, necítila úplně příjemně. V Indii se neustále něco děje a zrovna když si myslíte, že už vás nic nepřekvapí, přijde něco, co byste nečekali. A přesně takto zapadlé uličky „jaipurského“ Jaipuru vyústily na velké náměstí, kterým zrovna procházel fascinující průvod pochodových kapel, do kterého byli zapojeni také mnozí tanečníci, ale i sloni, krávy, koně a velbloudi. Jak jsme později zjistili, šlo zřejmě o místní významný festival. Náměstí, kterým průvod procházel a ze kterého jsme jej také s nadšením sledovali, bylo plné k prasknutí. Ze střechy hotelu události sledovali prominentní postarší britové, všude kolem se tlačily davy místních, občas proložených turisty, jako jsme byli my a vše přenášela televize. V úžasu jsme přihlíželi té pestrobarevné přehlídce barev a zvuků a po skončení jsme spolu s ostatními náměstí opustili a vydali se dál svou cestou. Štěstí nám zřejmě přálo, protože jsme jen malý kousíček od náměstí objevili přesně takovou hospůdku, jakou jsme hledali a dali jsme si večeři. A po večeři? Hurá na hotel. Ostatně v Indii se nevyplácí courat po setmění a celodenní chození v indickém počasí vás pěkně vyčerpá.

VÝDAJE

• Composite ticket (Hawa Mahal, Jantar Mantar, Jagarat Fort, Amber Fort, Albert Hall): 400 INR/osoba

• Vyvezení se na Jagarat Fort: 100 INR/osoba

• Povolení k focení na Jagarat Fort: 50 INR

• Oběd na Amber Fort: 215 INR/osoba (i s pitím a dezertem)

• Cesta tuk-tukem od hotelu na pevnosti a zpět: 600 INR

• Večeře v místní hospůdce: 200 INR

• Tuk-tuk z centra do hotelu: 120 INR