NOVÉ DILLÍ – DEN PRVNÍ
Pokud jste četli předcházející díl našeho putování, tak jistě víte, že se nám podařilo zaspat úsvit nad Taj Mahalem, který jsme chtěli vidět. Abychom svoje pochybení napravili a nepřišli o tuhle vychvalovanou podívanou, dali jsme si další den znovu budík a tentokrát jsme už vstali. Jelikož jsme v samotném komplexu Taj Mahalu byli, jelikož se do něj platí vstup a jelikož jsme bydleli v hotelu s výhledem přímo na monument, hodili jsme na sebe rychle oblečení a vyvezli jsme se výtahem na střechu hotelu. Na střeše jsme prošli kolem restaurace, vylezli jsme si na nejvyšší bod, označovaný jako vyhlídka, a čekali, co se bude dít. Budu upřímná, nedělo se nic převratného. Taj Mahal jsme pozorovali víc jak půl hodiny, slunce mezi tím vyšlo, ale my jsme nějakou závratnou krásu nezaznamenali. Možná to bylo tím, že se na město ten den snesl mlžný opar nebo jen možná nemám dostatečně romantickou duši. Nakonec jsme ze střechy hotelu s větším nadšením než Taj Mahal sledovali okolní dění. Viděli jsme skupinku místních, kteří za úsvitu na přilehlé louce cvičili jógu, zahlédli jsme pána venčícího labradora (což je v Indii poměrně ojedinělý jev) a s pobavením jsme sledovali řidiče tuk-tuků, jak se shromažďují před jednotlivými hotely a jako supi čekají na svou kořist.
Protože jsme vstávali opravdu brzy a protože jsme měli ještě dost času do odjezdu našeho vlaku do Nového Dillí, šli jsme si následně ještě na hodinku lehnout. Po snídani jsme pak už jen zaplatili hotel a vyrazili zase o dům dál. V souvislosti s placením hotelu snad stojí za zmínku komplikace, která nás při něm postihla. Naneštěstí zrovna v den našeho odjezdu v hotelu nefungovala platební brána a museli jsme tedy platit hotově. Díky Bohu se nám podařilo po značném úsilí a lovení peněz ze všech skrýší dát požadovaný finanční obnos dohromady. Umíte si však jistě představit, jak jsme si připadali, když jsme před personálem poměrně luxusního hotelu tahali peníze z míst, jako jsou pásky a ledvinky. Ještě štěstí, že jsme neměli bankovky třeba někde ve spodním prádle.
Ačkoli jsme měli z předchozího dne smluveného řidiče, který nás měl odvézt na nádraží, zůstali jsme stát na ulici ještě několik minut po smluveném čase a nikde nikdo. No, to není tak docela pravda. Okamžitě se k nám totiž seběhli řidiči tuk-tuků, zmínění supi, kteří se nás obratně snažili přeměnit ve své zákazníky. Nakonec jsme se s jedním z nich domluvili.
Na nádraží jsme byli tak akorát včas, chvilku před tím, než vlak přijel. Stejně jako předchozí vlak, i tenhle jsme našli prakticky hned a bez potíží. Na rozdíl od cesty z Jaipuru do Agry, jsme tentokrát nejeli klasickým vagonem s klasickými sedadly, ale takzvaným „sleeperem“. Sleeper je označení vagonu, uzpůsobeného k dlouhým cestám. Nachází se v něm jednotlivá kupé, která jsou vybavena třemi nad sebou umístěnými lůžky na každé straně. Při cestách přes den to ovšem v praxi vypadá, že jsou na horním lůžku naházené věci, prostřední lůžko je sklopené a na spodním se sedí. Nebylo ani příliš překvapením, že jsme v kupé a možná v celém vagonu byli jediní bílí turisté a že jsme se tedy opět stali centrem zájmu. Ještě dřív, než se vlak stačil rozjet, mi pán sedící naproti vrazil své mimino a fotil mě s ním. Pak se s námi a s tím samým miminem fotili další lidé. Navzdory nechutným záchodům, kterým se mi podařilo vyhnout, zvědavým pohledům a tvrdé sedačce, však byla nakonec cesta příjemná. Vděčíme za to i jednomu milému pánovi, který si s námi povídal a koupil nám lassi, tradiční indický jogurtový nápoj. Lassi bylo podáváno v kalíškách z pálené cihly. Místní kalíšky po dopití házeli z oken a mně poradili to samé. Ale to víte, jako Evropanka zvyklá na ochranu životního prostředí, jsem se místo toho jen mile usmála a kalíšek jsem si po zbytek cesty nechala. Původně jsem měla v plánu vyhodit ho do nejbližšího koše na nádraží, ale nakonec jsem si ho nechala a dovezla až domů. Ostatně vypadal hezky a tak mi teď slouží jako suvenýr.
Cestou z nádraží v Novém Dillí k našemu hotelu, nás potkala první opravdu negativní zkušenost s Indií. Bohužel jsme se nechali k cestě přemluvit ne zrovna nejlepším řidičem tuk-tuku. Nabídl nám svezení k hotelu za dvě stě rupií. Když jsme chtěli smlouvat, říkal, že sto rupií za osobu a že to je minimum, na které jde. Nakonec jsme kývli, ale asi jsme už tehdy měli říct, že ne. Pokud někdy pojedete do Indie, pamatujte si, že cena tuk-tuku se nikdy neudává za osobu, ale za celý tuk-tuk dohromady. Hlavní překvapení se odehrálo, když jsme si uložili věci a nastoupili. Řidič tuk-tuku se totiž zřejmě rozhodl, že udělá ještě lepší kšeft a přibral k nám dalšího člověka. Tím člověkem byl jakýsi Ind s ohromným kufrem, který nám nacpal k nohám. Zejména díky kufru jsme pak seděli jako sardinky a doslova jsme se nemohli pohnout. Asi jsme měli vystoupit a jet s někým jiným, bohužel jsme to však neudělali a jeli jsme. Nemusím asi zdůrazňovat, že nás jednání řidiče naštvalo. Přítele naštvalo dokonce tak, že se rozhodl mu místo smluvených dvě stě rupií dát pouze sto padesát. Díky tomu pochopitelně naše jízda skončila hádkou, ze které nám pomohl personál hotelu, ve kterém jsme se ubytovali.
Hotel byl ucházející, ale jednoznačně nejhorší, ve kterém jsme prozatím bydleli. Nejenom, že jsme měli problémy s wi-fi, s klimatizací a dokonce i se vstupem do pokoje (vstup na čipovou kartu), ale ze sprchy tekl sotva čůrek vody, pod kterým bylo opravdu umění osprchovat se, natož umýt si vlasy. Hotel měl navíc i další nedostatky, jako jsou nefunkční televize nebo rozpadlé zásuvky. Tím nejhorším však bylo umístění našeho pokoje, který měl okna přímo na rušnou silnici, díky čemuž jsme se v noci pořádně nevyspali. Alespoň, že personál byl vstřícný a nápomocný.
Jelikož je Nové Dillí v rámci Indie moderním městem, dá se v něm i moderně najíst. V duchu tohoto hesla jsme se krátce po ubytování naobědvali v Pizza Hut. Posilněni dobrým obědem, jsme se již konečně vydali na metro a do města. Metro v Novém Dillí Čecha určitě překvapí, a to v mnoha směrech. Hlavním překvapením jsou pravděpodobně bezpečnostní rámy a scany osobních věcí, kterými při každém vstupu do metra musíte projít, a také voják se samopalem, krytý v mini-bunkru, který se taktéž nachází na každé stanici metra. Navzdory těmto bezpečnostním opatřením, která by snad člověk očekával akorát tak v zemi nacházející se ve válečném stavu, metro překvapilo svým moderním vzezřením a vybavením. Všechny prostory metra byly čisté a udržované. Metra jsou navíc klimatizovaná, takže se v parních indických dnech stávají vítaným místem ke zchlazení. Co určitě stojí za zmínění, jsou speciální vagony pro ženy, které slouží ke zvýšení jejich bezpečnosti a do kterých mají muži, pod hrozbou pokut, vstup přísně zakázán. Nutno však dodat, že ženy smí cestovat jakýmkoli vagonem, nikoli pouze tím, který je pro ně speciálně určen. Možná nejvíc fascinující na Dillíském metru je fakt, že jeho sedm linek postavili za nějakých čtrnáct let. Páni stavitelé v Praze by si z nich mohli vzít příklad.
I když jsme uvažovali o cestě do starého města, z časových důvodů jsme se nakonec rozhodli, že se jen půjdeme projít po Rajpath, cestě králů, ke slavné India Gate. Musím říct, že Rajpath, přilehlý park a celé její okolí nás příjemně překvapily. Poprvé od našeho příjezdu do Indie, jsme si připadali tak trochu jako doma. Ocitli jsme se totiž v části Nového Dillí, které se svou architekturou, čistotou, životním stylem, ale také třeba stylem oblékání lidí, podobá západním městům, na která jsme zvyklí. Celou Rajpath, pokud vím, nechali vystavět Britové. Snad proto se také tolik podobá francouzskému Champs-Eysées. Cestou k India Gate, která je pomníkem indickým vojákům, kteří padli v první světové válce, jsme si koupili zmrzlinu – první v celé Indii a byla sakra dobrá. U India Gate jsme se vyfotili, porozhlédli se, a jelikož se pomalu začalo stmívat, vydali jsme se na cestu zpět do hotelu. Cestou zpátky nás zaujal přechod pro chodce, vedoucí přes jednu z hlavních silnic, přes takovou indickou magistrálu. Nebudu lhát, v Dillí nás obecně zaujala existence přechodů pro chodce, tady to však šlo ještě dál. Jelikož Indové nejsou zvyklí na přechodech stavět a ze semaforů si často zas tak moc nedělají, jelikož jsou místní zvyklí přecházet kdykoli a kdekoli a jelikož tady zřejmě přecházelo hodně lidí, hlídali přechod policisté, kteří měli zřejmě za úkol hlídat, aby auta na červenou zastavila a aby chodci naopak čekali na zelenou. Pro Evropana, považujícího respektování přechodů a semaforů za naprostou samozřejmost opravdu zvláštní podívaná. Večeři jsme si ten den dali opět v lokálním podniku, paradoxně nazvaném „Miky’s“ a pak už jsme jen šli spát. Další den nás totiž měl čekat náročný program.
VÝDAJE
• Cesta v Agře na nádraží: 100 INR
• Cesta v Novém Dillí z nádraží: 150 INR
• Oběd v Pizza Hut: cca 210 INR / osoba
• Cestování metrem (předplacená karta): cca 150 INR / osoba
• Večeře u Mikyho: cca 215 INR / osoba
NOVÉ DILLÍ – DEN DRUHÝ
Myslím, že jsem na svůj věk navštívila poměrně hodně cizích zemí a měst. Zajímám se o historii a ráda chodím po památkách. Zřejmě právě proto jsem naučená v každém cizím městě zamířit nejprve do jeho staré, historické části. Můj přítel je na tom podobně, a tak jsme se rozhodli stejným scénářem řídit také v Novém Dillí. To jsme však ještě netušili, že se Nové Dillí tomu, co jsme zatím viděli, vymyká nejenom v různorodosti místního obyvatelstva. K tomu se ale vrátíme později.
Když jsme se druhý den našeho pobytu v Novém Dillí vzbudili a nasnídali, vyrazili jsme na obhlídku města. Po tom, co nás jistý řidič tuk-tuku poslal na metro zkratkou, která ovšem žádnou zkratkou nebyla a po tom, co jsme chvilku bloudili, jsme se přeci jen dostali na stanici New Delhi a vyrazili směrem na Connaught Place, kde jsme si v turistickém centru chtěli vyzvednout mapku města. Protože však bylo centrum od stanice metra dál, než jsme si mysleli, a hlavně přes několik rušných silnic, využili jsme služeb místního tuk-tukáře, který nás sám oslovil. Jelikož nám předtím ochotně vysvětlil, kde se nacházíme a kterým směrem je hledaný tourist office a jelikož své služby nabídl za pouhých čtyřicet rupií, neváhali jsme. Jak už to však u indických tuk-tukářů bývá zvykem, trval na tom, že nás rovnou zaveze ještě na jedno blízké tržiště. Protože jsme se tak či tak chystali udělat poslední nákupy, souhlasili jsme. Vyzvedli jsme si tedy mapku a pak už jsme vesele drandili na místní market. Jak jsme zjistili, nejednalo se o market, jaký jsme čekali, ale spíše o uzavřený obchodní komplex, a to poměrně drahý. I tak jsme si nakoupili čaj a dohodli se s řidičem na svezení do druhého marketu, který byl o něco levnější. Tady jsme už udělali větší nákup, pokrývající dárky prakticky pro všechny naše blízké, a s odlehčenou peněženkou jsme se nechali řidičem svézt zpět k metru, kde nás nabral. Bylo nám jasné, že když na nás čekal a zavezl nás také na trhy, budeme mu muset dát víc, než smluvených čtyřicet rupií. Částkou, o kterou si ve výsledku řekl, nám však vyrazil dech. Bylo to celých pět set rupií (počítejte přitom že cca 400 rupií je standard za alespoň půl denní vození a my s řidičem strávili sotva dvě hodiny). Jak možná tušíte, po vyřčení tohoto neadekvátního požadavku se strhlo smlouvání a hádka. Výsledek byl ten, že o pár minut později řidič chrlící nadávky a křičící, že jsme turisté, takže musíme solit, odjel se 150 rupiemi. Podotýkám, že bychom mu dali víc, ale ne potom, co si bez ostychu řekl o pět set a ještě nás urážel, když jsme mu je nechtěli dát.
Vzpamatovávající se z šoku způsobeného hádkou s řidičem jsme došli zpět do metra a konečně jsme se vydali do starého města. Chyba. Nikdy, opakuji nikdy, nelezte do starého města v Novém Dillí. A pokud byste se tam přeci jen chtěli podívat (ano, je tam pár opravdu pěkných míst), nechte se raději vozit tuk-tukem nebo cyklorikšou. Jestliže jsme si mysleli, že už jsme na indický ruch a přecpané ulice zvyklí, tak jsme ještě nevěděli, jak to může vypadat v hlavním městě. A jak, že to tam vypadalo? Ulice tak narvané, že se jimi téměř nedalo projít, obchodníci ještě otravnější, než kdekoli jinde a do toho neuvěřitelný hluk a smog. Jediné, na co jsme se ve výsledku ve starém městě podívali, byla Ptačí nemocnice, kterou nechali vystavět Britové a do které lidé nosí zraněné ptáky k ošetření. Musím přiznat, že se mi tohle místo zalíbilo a nadchla mě myšlenka pomoci zraněným ptákům, stejně jako fakt, že se jednalo o neziskovou organizaci. Prohlédli jsme si pestrobarevnou přehlídku různě zraněných, ale zotavujících se ptáčků, zanechali místnímu personálu finanční dar na provoz a pokračovali dál, tentokrát k Red Fort. Jak už nám bylo řečeno jinými turisty a jak jsme se z pohledu zvenčí mohli přesvědčit, Red Fort se nijak nelišila od jiných indických pevností, které jsme už viděli. Proto jsme si jí pouze zvenčí vyfotili a pokračovali jsme v cestě. Poté, co jsme zjistili, že je zdejší mešita, která nás zajímala, zavřená a poté, co jsme se shodli, že ve starém městě nepotřebujeme zůstávat, jsme se šli najíst k McDonald’s a odjeli metrem zpět do nového města.
Jak už jsem říkala, Nové Dillí se v mnohém vymyká městům, které jsme doposud poznali. Jestliže historické centrum města za moc nestálo, v novém městě jsme narazili na krásné a klidné památky. Jak areál Humayun’s Tomb, tak i krásný park Purana Qila, rozhodně stály za návštěvu a díky absenci jinak všudypřítomných obchodníků působily jako balzám na nervy. Myslím, že mě nikdy nepřestane překvapovat velkolepost, kterou se vyznačují všechny šlechtické hrobky v Indii. A to říkám dokonce potom, co jsem viděla Taj Mahal – pravděpodobně největší hrobku, co jsem kdy spatřila.
Z Purana Qila jsme odcházeli se západem slunce, při kterém hlídači začali vyhánět návštěvníky. Jedním ze specifik Indie je, že velmi často nemívají otevírací dobu ohraničenou časem, ale mají ji stanovenou prostě od úsvitu do soumraku. Při odchodu jsme statečně odolali tuk-tukářům, kteří nás obklopili jako lvi bezbranné antilopy, a vydali jsme se pěšky na zhruba kilometr vzdálenou stanici metra. Stejně jako den předtím, i tentokrát jsme měli problém metro najít. Nedostatečnou a nevýraznou značenost stanic metra vnímám jako nedostatek tohoto jinak perfektně fungujícího dopravního prostředku. Nakonec jsme nicméně, díky pomoci hodného místního chlapce, cestu našli a vyčerpaní jsme se, se dvěma přestupy, dopravili na R.K.Ahram Marg, odkud jsme se prošli až na Gupta’s Road, na které jsme bydleli. Cestou jsme se zastavili v lokální jihoindické restauraci na večeři, stávající se z tradiční Dosy a Lassi, a následně, světe div se, v samoobsluze. Jednalo se o první a poslední samoobsluhu, na kterou jsme v Indii narazili. S pocitem zadostiučinění jsme si koupili nejenom potřebné vody, ale také sušenky a chipsy.
VÝDAJE
• Cesta tuk-tukem od metra k tourist office, na trhy a zpět: 150 INR
• Nákupy na trhách (2x šperkovnice z bílého mramoru, 1x šátek, 2x masala chai, 1x sloník z bílého mramoru, 1x svícen z bílého mramoru, 1x povlak na polštář): 3 200 INR
• Hlídání bot před nemocnicí pro ptáky: 20 INR
• Dar nemocnici pro ptáky: 100 INR
• Oběd u McDonald‘s: cca 210 INR / osoba
• Cesta rikšou od metra k Humayun’s Tomb: 50 INR
• Vstup do Humayun’s Tomb: 250 INR / osoba
• Cesta tuk-tukem k Purana Qila: 60 INR
• Návštěva Purana Qila: 100 INR / osoba
• Večeře v jihoindické restauraci: cca 175 INR / osoba
• Nákup v samoobsluze: cca 45 INR / osoba
NOVÉ DILLÍ, JAIPUR – DEN TŘETÍ
Třetí den v Novém Dillí byl poněkud šílený. Hned vám vysvětlím proč. Vzhledem k tomu, že jsme v odpoledních hodinách měli odjíždět zpět do Jaipuru (ano, opravdu do Jaipuru), jsme si po snídani zabalili, zaplatili, uložili tašky na recepci a vyrazili jen na rychlou obhlídku hinduistického chrámu Gardwara Bangla Sahib. K místu jsme se dostali, jak jinak, metrem, ve kterém jsme narazili na zajímavou výstavu týkající se výstavby místního metra, a následně tuk-tukem za dvacet rupií. Musím však dodat, že takhle levný tuk-tuk jsme měli zřejmě jen proto, že nám jej domluvil rodilý Ind, kterého jsme potkali na ulici.
Gardwara Bangla Sahib je překrásný hinduistický chrám, ve skutečnosti první hinduistický chrám, ve kterém jsme byli. Vstup do chrámu, jak to je zde zvykem, byl zadarmo. Jediné, co jsme museli udělat, bylo odložit boty v místní úschovně, umýt si nohy a uvázat kolem hlavy šátek. Nejenom samotný chrám, jehož hlavní oltář byl celý ze zlata, ale také nádvoří a přilehlé jezírko, nás uchvátily. Stejně, jako mnoho dalších staveb, které jsme již za svou cestu viděli, i tento chrám byl postaven z bílého mramoru. Když jsme se procházeli kolem rozlehlého jezírka, jehož voda má dle pověstí léčivé účinky, a když jsme si fotili hlavní oltář chrámu, zatímco se kolem nás nerušeně modlili lidé, jsme si asi poprvé plně uvědomili, jak úžasně mírumilovným a bezkonfliktním náboženstvím hinduismus je. Neumím si představit, že by se turisté promenádovali po kostele či mešitě uprostřed bohoslužeb a věřící to plně tolerovali.
Na místě jsme se poměrně zdrželi, a tak jsme se rozhodli náš další plán, Akshardham, odložit na další den. Tady by asi stálo za to zastavit a trochu vysvětlit situaci. Ano, tento den jsme, jak jsem už psala, skutečně odjížděli z Nového Dillí zpět do Jaipuru. Aby však naše cesta nepostrádala nutnou dávku šílenosti, letěli jsme následující den brzy ráno zase zpět do Nového Dillí, ze kterého jsme po celém dni už „konečně“ odletěli zpět do Mnichova a následně do Prahy. Ptáte se, proč takto komplikovaná cesta? Daň za ultralevné letenky. V letecké dopravě totiž zpravidla platí, že čím víc přestupů máte, tím levnější bude letenka. My měli letenku se dvěma přestupy a podmínkou jejího uplatnění bylo zahájení cesty a odbavení zavazadel v první fázi cesty, v Jaipuru. Pokud bychom mohli do letadla nasednout až v Novém Dillí, udělali bychom to. Ve výsledku jsme tedy letěli takovouto trasou: Jaipur-Nové Dillí-Mnichov-Praha.
Že se s námi fotí kde kdo, jsme si zvykli. Že nás však zastaví skupina velmi dobře oblečených vládních úředníků před vládní budovou a budou chtít foto, nás překvapilo. Vždyť tito lidé musí být životní úrovní úplně někde jinde, než většina Indů a jistě už se podívali do Evropy nebo do Spojených států. Ale dobrá, alespoň byli zdvořilí a příjemní. Vzhledem k tomu, že jsme do odjezdu vlaku měli ještě asi tři hodiny času, což bylo málo na návštěvu další památky, ale moc na čekání na nádraží, zastavili jsme se v McDonald’s na oběd a v „naší“ objevené samoobsluze na nákup, ještě chvíli poseděli na recepci v hotelu a následně se vyrazili s řidičem tuk-tuku procpávat Dillískou zácpou. I přes zdržení a dlouhý oběd jsme nicméně na nádraží ještě asi hodinu čekali. Musím podotknout, že naše cesta z Nového Dillí do Jaipuru byla podstatně nepříjemnější, než cesta z Agry do Nového Dillí, a to navzdory faktu, že jsme jeli stejným typem vlaku. Tento rozdíl byl zapříčiněn pravděpodobně delší cestou, která mě donutila navštívit nechutné vlakové záchody, ale také osazenstvem našeho kupé. Jestliže jsme se těšili na veselé a komunikativní Indy, spletli jsme se. Indové s námi sice seděli, ale byli to nekomunikativní, prazvláštní, v tradičních hábitech oblečení muslimští Indové. Ne, že bych měla něco proti muslimům, ale musím přiznat, že jsem z těch chlapů vůbec neměla dobrý pocit. Na nepříjemném pocitu mi nepřidával ani fakt, že se mi na krku houpal můj oblíbený křížek. Nicméně když později přistoupil muž, kterého bych označila výrazem indický cikán, který jel načerno a který se ještě snažil nás ostatní z kupé vystrkávat, došla jsem k závěru, že ortodoxní muslimové nebudou ti problémoví. Jestliže jsme cestou v tomto vlaku viděli něco zajímavého, byl to opravdový slum. Je smutné vidět, v jakých podmínkách někteří lidé musí žít.
Do Jaipuru jsme dorazili zhruba v půl desáté večer, po pětihodinové cestě. Šťastní, že jsme zase na nohou a že se můžeme pořádně protáhnout, jsme vyšli před nádraží, nakoupili vodu a šli shánět tuk-tuk. Nebyla by to Indie, kdyby po nás řidiči, posilnění vědomím, že je večer a nemáme jinou možnost, nechtěli neúměrně vysokou cenu. Na rozdíl od řidičů v Novém Dillí, však byli tito přístupní smlouvání a brali jej poměrně s nadhledem. Nakonec jsme se tedy za dvě stě padesát rupií nechali svézt k hotelu a ještě jsme si s mladým usměvavým řidičem příjemně popovídali.
Naneštěstí nás v hotelu čekalo nepříjemné překvapení. Navzdory rezervaci, udělané dostatečně dlouho dopředu, nám bylo oznámeno, že má hotel plnou kapacitu a že pro nás nemají pokoj. Představte si situaci, kdy v deset večer přijedete vyčerpaní do hotelu s tím, že v pět ráno zase musíte vstávat a toto je Vám sděleno? Jak byste reagovali? Dovedu si představit, že by se velké procento lidí hodně rozčílilo. Nám se však podařilo zachovat klid a ve výsledku, a ve spolupráci s portálem Booking.com, přes který rezervace proběhla, jsme byli ubytování ve vedlejším hotelu. Jednání portálu Booking.com musím pochválit. Dostali jsme se totiž do situace, kdy jsme bydleli v horším hotelu, než jaký jsme si objednali, a to za cenu hotelu původního. Rezervační portál nám však tento cenový rozdíl vyrovnal a poslal peníze nazpět.
VÝDAJE
• Tuk-tuk od metra ke Gardwara Bangla Sahib: 20 INR
• Nákup v samoobsluze: cca 165 INR / osoba
• Oběd u McDonald’s: cca 180 INR / osoba
• Cesta z hotelu na nádraží tuk-tukem: 130 INR
• tuk-tuk z nádraží na hotel: 250 INR
JAIPUR, NOVÉ DILLÍ – DEN POSLEDNÍ
Když jsme náš poslední den v Indii vstávali v pět ráno, připadali jsme si jako zombie. No, alespoň já jsem si tak připadala určitě. Poté, co jsme absolvovali „wake-up call“ z recepce a oblékli se, a potom, co jsem ze sebe já alespoň trochu udělala člověka, jsme se i s krosnami odebrali na recepci, kde jsme rychle zaplatili. Následně jsme už smluveným taxíkem vyrazili na letiště. Musím uznat, že zhruba deset minut dlouhá cesta za dvě stě rupií byla poměrně drahá. Na druhou stranu, v půl šesté ráno bychom v okolí hotelu nic jiného nesehnali. Zřejmě proto, že jsme byli ještě rozespalí, nechali jsme se na letišti přemluvit k využití služeb portýra, který nám odvezl tašky do vnitřní haly. Jak se později ukázalo, tato cesta byla asi tak sto metrů a nechal si za ní zaplatit sto rupií. No nic, příště budeme moudřejší. Co nás však opravdu příjemně překvapilo, byl fakt, že jsme si zde odbavili zavazadla, která následně sama, bez našeho zásahu, putovala (a úspěšně doputovala) až do Prahy.
Z Jaipuru do Nového Dillí jsme letěli tím samým vrtulovým letadlem, jako devět dní předtím z Dillí do Jaipuru. Vzhledem k ranní hodině a nedostatku spánku, jsem zhruba hodinový let zaspala. Jak se pak ukázalo, dobře jsem udělala. Přistání prý vůbec nebylo hladké a podařilo se až na druhý pokus. Jak se tak znám, a když přičtu nedávné letecké neštěstí německých aerolinek, pěkně by mě to vyděsilo. Protože jsme měli dvě příruční zavazadla v podobě batohu a sportovní tašky, ze všeho nejdřív jsme na letišti v Dillí vyhledali úschovnu zavazadel, kde jsme tašku odložili. Následně jsme, tentokrát už pouze s batohem, vyrazili do metra na letištní expres a dopravili jsme se do centra města. Trochu ironie, když uvážíte, že jsme se ocitli v místech, kde jsme byli ani ne před čtyřiadvaceti hodinami a že jsme se mezitím přesunuli do jiného města a zpět.
Naše plány na tento den byly jasné – Akshardham a utracení posledních rupií. Pokud nám zbude nějaký čas, říkali jsme si, podíváme se ještě na jednu památku. Poté, co jsme k Akshardham dorazili, nám nicméně začalo být jasné, že nic jiného už nestihneme. Akshardham byl asi nejpřísněji hlídanou památkou, se kterou jsme se v Indii setkali. Dokonce přísněji, než samotný Taj Mahal. Ačkoli se bezpochyby jednalo o nejkrásnější hinduistický chrám, na který jsme narazili, a který nám doslova vyrazil dech, nemáme z něj jedinou fotku. Nejenom, že v celém obrovském chrámovém komplexu platí přísný zákaz focení a natáčení, zákazy jdou ještě dál. Dovnitř si totiž nesmíte vzít nic, než doklady, peníze, pokrývku hlavy a vodu. Vše ostatní, včetně mobilních telefonů a fotoaparátů, musíte odevzdat do pečlivě hlídané šatny. Když mluvím o pečlivosti, mám na mysli opravdovou pečlivost. Nejenom, že byly celé šatny hlídané kamerovým systémem, ale každý návštěvník navíc vyplňoval jakýsi podací lístek a na kameru ukázal své cennosti, které následně hlídač zaznamenal. Za tyto zaznamenané cennosti správa objektu ručila. Přiznávám, že i tak jsem své věci předávala s jistou nedůvěrou a strachem, jestli je ještě někdy uvidím. Návštěva chrámu ovšem stála za všechna rizika.
Akshardham je skvostnou ukázkou překrásné hinduistické architektury a kultury. Nejenom monumentální stavba chrámu samotného, ale také jeho okolí, nádvoří a chodby nebo třeba úžasné sochy slonů v životní velikosti. To vše nás okouzlilo, jen co jsme vstoupili. Na rozdíl od jiných svatých míst v Indii, tady nicméně není chrám tím jediným, co uvidíte. Správa Akshardham se rozhodla z místa udělat také jakési vzdělávací centrum, seznamující návštěvníky s hinduistickou vírou a indickou kulturou. Díky tomu jsou uvnitř komplexu k vidění moc pěkné a propracované exhibice, zahrnující promítání filmu, projížďku na loďce historií Indie a putování životem a učením zdejšího guru, Swaminarayana. Toto putování je soustavou krátkých scének, odehrávaných důmyslnými a propracovanými loutkami v životní velikosti a mechanicky řízenými.
Jelikož jsme v chrámovém komplexu strávili téměř čtyři hodiny, usoudili jsme, že bude lepší další památky odložit až na nějakou příští návštěvu Nového Dillí. Místo pokračování v turistice jsme se metrem dopravili na R.K.Ashram Road, odkud jsme se prošli přes Main Bazaar, kde jsme udělali poslední nákupy, až k New Delhi. Poté, co jsme vrátili předplacené karty na metro a koupili si tokeny na letištní expres, jsme se rozloučili s Novým Dillí a uchýlili jsme se k čekání na letišti. Ani tam jsme se nicméně nenudili. Stihli jsme na požádání vyplnit turistický dotazník, najíst se a utratit poslední rupie. Díky neustálým změnám našeho letu (který se ve výsledku vrátil na původní čas) bylo navíc naše čekání poněkud dobrodružné. Na dobrodružnosti mu přidávala také bouře, která zuřila všude kolem ještě chvilku před naším startem. Ne, že bych si přála sedět v letadle, které vzlítá přímo do centra bouře, ale co jsem mohla dělat. Pomodlila jsem se, najedla se a usnula. Let byl nakonec vcelku příjemný, a to dokonce i navzdory dvěma permanentně řvoucím miminům na palubě. Až do Prahy jsme se dostali bez komplikací a prakticky okamžitě jsme začali uvažovat o další dovolené. Člověk přece potřebuje něco, na co se může těšit, ne?
VÝDAJE
• tuk-tuk z hotelu na letiště: 200 INR
• portýr na letišti: 100 INR
• úschova příručního zavazadla na letišti: 180 INR / cca 10 hodin
• cesta z letiště do centra města: 60 INR / osoba
• exhibice v Akshardhamu: 170 INR / osoba
• svačina a oběd v Akshardham: cca 125 INR / osoba
• nákupy na Main Bazaar: cca 300 INR / osoba
• cesta zpět na letiště: 60 INR / osoba
• kafe a donut na letišti: 90 INR / osoba
• večeře na letišti: cca 300 INR / osoba
• poslední nákupy na letišti: 60 INR / osoba (+ 3 USD)
Žádné komentáře:
Okomentovat